Málo známé odrůdy s košilkou a "kaďákem" v podání Radka Sotoláře

Něco na tom Brnu je. Třeba se můžete vetřít do Akademické vinotéky na neméně akademickou degustaci Mendelovy univerzity s výkladem a víny Radka Sotoláře z Ústavy vinohradnictví a vinařství. Kéž by takových degustací bylo víc, asi po 12-tém vzorku jsem začala vážně uvažovat o tom, že se vrátím zpět na školu.

Smyslem degustace bylo představit méně známé nově vyšlechtěné i starší odrůdy a u prvních cca 10 vzorků i vliv botrytidy a ročníku 2014 na jejich projev. Takže už tušíte, že ne všechno z ročníku 2014 bylo špatně a že se na něm dá najít i leccos dobrého (i když ne každý hledá dobro automaticky v plísních). Proto ta košilka (trochu překrývající odrůdový projev), která představuje pracovní název pro tu méně ušlechtilou plíseň, která vytváří neoblíbenou bílou pavučinku kolem bobulí.  Na druhou stranu ale její ušlechtilejší bezkošilkatá verze dává vínům specifický projev připomínající asi nejvíc Tokaj, což se nám krásně ukázalo i na degustaci.

 Odrůd jsme projeli věru hodně, začalo se Erilonem vyšlechtěným týmem prof. Krause i z modrých odrůd a obsahující velké množství cabernetových pyrazinů ala Sauvignon. Víno bylo čerstvě nalahvované a kromě lehkého botrytického tónu (těžké charakterizovat - taková meruňková zavařenina čerstvě vytažená z vlhkého sklepa?) tam vystupoval právě i angrešt a rybíz. Moc se mi líbila starší odrůda Bouvierův hrozen, kříženec zřejmě Rýňáku nebo Rulandy a Sylvánu (mimochodem pokud máte rádi Sylvánské, tak si zajeďte do Valtic ochutnat Sylvánské červené a Sylvánské rané), víno s příjemnou slaností (možná i z čerstvého nalahvování) jemnější, se stopu vlašských ořechů. Až se ustálí, bude přinejmenším zajímavé.

 

Fajné výrazně muškátovo - jahodové cuveé z maďarské odrůdy Göcseji zamatos (Rita) a charváta Noah nezapřelo v projevu rodiče. Stejně jako ostatní vína bylo děláno zráním na kalech a za použití vlastních kvasinek. Narazili jsme i na otázku, do jaké míry jsou vlastní kvasinky dnes autentické a kolik lze ve vinohradu najít  volně se vyskytujících zahraničních agresivních typů kvasinek, např. z matolin. Ale svítá na lepší časy a podle všeho už příští rok by měly být na trhu vedle francouzských, chilských, jihoafrických a německých i izolované moravské kvasinky ze  Železné a Goldhammeru, tak snad se chytnou. Následovala pěkná odrůda Mília, která zdomácněla hlavně na Slovensku, se stejnými ale přehozenými rodiči jako mnohem známější Pálava. I u nás se s ní prý běžně v rámci 15% limitu doplnují Pálavy a Tramíny, hlavně kvůli větší svěžesti a příjemnému citrusovém projevu.

Pěkný vliv ušlechtilé botritidy ukázal slovenský Děvín, na kterém se plísním daří, připomínal Szamorodni a Tokaj a nebyl vůbec špatný. Z nových odrůd oslovila maďarská odrůda Medina ve formě rosé (měli jsme i červenou a ta šla projevem do jemnějšího Merlotu/ Zweigeltrebe s kyselinkou). Tohle rosé mne fakt nadchlo, mělo krásnou až slanou a jemně praženou vůni, v chuti taktéž jemně slané s nádherným čistým projevem do višní a závěrem pak bylinky a tabák. Kdo by to byl řekl.     

Z červených se líbilo cuveé Cabernetu Sauvignon a Cabernetu Franc, přírodnější víno bez síry s projevem černého rybízu, rybízových listů, tabáku. Úplně špatný nebyl ani Cabernet Dorsa (Cabernet Sauvignon a Dornfelder) ročník 2010, výrazné víno se stopou rybízu, šípku, hodně třísloviny. Docela divočina,  komplikovaný ročník se podepsal i zelenějšími tóny v jinak fajn červeném. "Specialitkou" byl v brzku snad uznaný Caberon z roku 2009, tam řádila bretka (Brettanomyces) a před vyvětráním mělo víno doslova "kaďákové tóny" (škála bretky dle slov Radka Sotolaře začíná u slaniny pokračuje přes zmoklého psa, ke zpocenému, počůranému a nakonec i pos**nému koni). Vladimír Železný psal, že v Tour d´Argent ochutnal Chambolle Musigny vonící jako dámské intimní partie - já zkusila víno vonící jako ho*no. Jasný znamení, že se už propracovávám do první ligy :)
 

Krásný byl i Carmenere ročník 2006, hodně připomínal Merlot, trochu vesnický projev s brusinkami a lesním ovocem, v chuti spíše kyselejší bobule, zajímavá kombinace kyselin, tříslovin a lehce exotického projevu. Ještě by vydrželo, a ráda bych zkusila i další ročníky (myslím že k dostání v Akademické vinotéce).  A jen pro zpestření jsme koštovali i mošt doslazený medem bez alkoholu (pěkné!), fortifikovaný Mistel Cerason ročník 2009, kterým projevem hodně připomínal Portské a nakonec i asi nejzdravější (ale tomu odpovídající chutí) nesířené rakytníkové víno, které pomalu kvasilo rok a půl. Degustací rozdrážděné a navnaděné smysly dostaly na závěr s touhle rakytníkovou bombou vonící po zapařených nohách naložených v oleji pěknou ránu.

Mno, sama si normálně dobře vystačím i s tradičními odrůdami a další bych nepotřebovala, ale občas pro zpestření, proč ne. Když si ale představím, kolik energie se vkládá do toho, aby si každý mohl vypěstovat novou odrůdu....Svět se mění, začíná se oteplovat, hledají se vhodnější a resistentnější klony původních odrůd a odrůdy nové, takže to s lpěním na tradicích začíná být těžké. Pro některé naše nové odrůdy si jezdí vinaři třeba z Polska (víno čím dál tím více pěstují podél hranice s Německem a ve Slezsku cca už na 1000 hektarech), kde se některým z interspecifických odrůd daří  lépe než u nás.

 

Mimochodem už v 15. století posílali brněnští vinaři po opakovaných žádostech svídnických měšťanů hlavy révy do Slezska...(prostor  pro pochopení paralely)....takže nic nového se vlastně pod středoevropským sluncem nekoná.

 

Vinice v Polsku: Zielena Gora na západě Polska u hranic, Srebrna Gora u Krakowa, Adoria vineyards na východ od Svídnice a Winnice Jaworek severozápadně od Wroclavi, převzato z webů polských vinařství a blogů
 



Mladé Wino Swietomarcinskie s husou na etiketě...je Vám to povědomé?  

Wachau v podání F.X. Pichlera

Ryzlinky z Wachau mám už chvíli v hledáčku kvůli jejich eleganci a svěžesti, takže jsem neodolala "senzorickému výletu" v rámci degustace vyhlášeného vinařství F. X. Pichler v Garage Wine bar (název vinařství mi připomněl mé zápisky o Efixu Šaldovi z hodin českého jazyka :)).

rodina Pichlerů

Vinařství najdeme v Oberloibenu na východě Wachau, které je kromě severních chladnějších proudů z Waldviertelu navíc ovlivněno i teplým vzduchem od východu z Maďarska. Specifické podmínky pro víno dovytváří i příkré a terasovité vinice podobné Mosele sklánějící se k Dunaji. Podloží je ve Wachau hodně skloňovaným pojmem, zejména specifické rule (Gfohler) a skálnatému podloží se připisuje zdejší výrazně minerální charakter vín. Písek, spraš a méně strmé vinice jsou pak příhodnější pro nejčastěji pěstovaný Veltlín, naopak strmější, výše položené štěrkovité polohy se teoreticky hodí pro druhou nejčastěji zastoupenou odrůdu a to je starý dobrý Rýňák (v odrůdách najdeme ale i Neuburg, Chardonnay, Muškát žlutý nebo Sauvignon, ze Zweigeltrebe například dělají u Pichlerů nyní už jen rosé).

z webu austrianwine.com

Vinařství je od roku 1983 součástí sdružení Vinea Wachau a rozděluje tak podle cukernatosti  a obsahu alkoholu vína do 3 kategorií unikátních pro Wachau (Steinfeder, Federspiel a Smaragd). Na špici se drží už od 80. let, kdy vyhrálo s vínem z tratě Kellerberg na přehlídce v New Yorku a k Wachau s rozlohou nějakých 1300 hektarů se tak začala upínat pozornost vinného světa. Ale už dost teorie, kterou jsem luštila z papíru s degustačními poznámkami. Teď k vínům.



Na začátek byl pěkný ještě hodně čerstvý Gruner Veltliner Federspiel, trať Klostersatz, 2014, s lehce zelenými tóny trávy a květů hluchavky, nepůsobili ale rušivě a hezky je doplnily limetky a v chuti pevná řekla bych až "strukturovaná mineralita" - ve víně nebylo problém najít vice minerálních a kamenných tónů, vytvářelo takový "vlhký dojem", na tom by se mohla učit vinná mineralogie :), 83b  

Následovala starší verze Gruner Veltliner Federspiel, trať Klostersatz, ale ročník 2011, ze začátku hodně zaprděná a reduktivní vůně, bafly tam na mě kvasnice, droždí a sympatická slanost, postupně se otevíralo a začalo být ve vůni i v chuti docela jemné s probleskujícími květinovými tóny, stejně v chuti ale lehce zůstával takový těstový tón a trochu umatlaná kyselina, chtělo by asi víc času. Težko říct.

Pak už konečně přišel Riesling Federspiel, trať Burgstall, 2014, svěží a zábavný, ve vůni pronikavé citrusy a lehká mineralita, v chuti přímočarý okouzlující přechod od citrusů k mineralitě, lehce zelená jablíčka a sušené meruňky v závěru, zabavilo hodně výraznou citrusovo - limetkovou kyselinkou, šťavnaté a živé. Moc se mi líbí, jak se ta jejich mladší vína nesnaží být zbytečně široká, ale hezky rozvíjejí minerální a citrusový motiv s pár milými odbočkami, 87b

U dalšího Rieslingu Smaragd, trať Oberhauser, 2013, mám napsáno, že spinká a nechce se mu probouzet a otevírat :) opět na mě vykouklo těsto a kvasnice v kombinaci s výraznou slaností a mineralitou, ztotožňuji se s přirovnáním k vincentce, které zaznělo z publika.

Úplně nejvíc nadšená jsem paradoxně nebyla z Rýňáku ale z Gruner Veltliner Smaragd, trať Loibenberg, 2013, v poznámkách mám slunečné víno, ve vůni lehce nasládlé s delikátní stopou květinového medu (akát), v chuti je intenzivní, se stopami květů, opět med, hezky to drží mineralita a jemná pikantní kyselinka, na mě tam je zbytečně vysoký alkohol (14%) vytvářející sladší dojem, na druhé napití asi o hodinu později už se tolik nelíbilo, ale stejně zanechalo velký dojem, 91b 

Riesling Smaragd, Loibenberg, 2013, byl o něco elegantnější než předchozí vzorek, ve vůni je jemný květinově - minerální se stopou sušeného ovoce a bylinek, obdobně v chuti hezky harmonické se zapracovanými pikantními kyselinkami, které neruší, pronikavé a elegantní, taky velká paráda, 89b 

mapa tratí v okolí

A nakonec i nejdražší Gruner Veltliner a následně Riesling z vyhlášené tratě Kellerberg (odkud pochází i vyhlášené Unendlich) z ročníku 2011, mne nechávali docela chladnou. Možná to bylo i hodně teplým ročníkem a absencí kyselin, ale rozhodně na mne vína byla už hodně opulentní a docela těžkopádná i vzhledem k 14,5 % alkoholu. Lépe se podle mě s vyšším alkoholem a bombastickým projevem dokáže poprat spíš Rýňák, Veltlín mi z té "nabušenosti" přišel občas mírně nervózní a unavenější. Dokážu si představit dát si ještě skleničku těhle vín za nějakých pět deset let, ale spíš ze zvědavosti než, že bych cítila nutkavou potřebu se k nim vrátit.



Kdybych měla "Efixova" vína charakterizovat jedním slovem, byla by to PRONIKAVOST. Jsou intenzivní, "vincentkově" minerální a stejně jako sluneční paprsky jimi probleskují květinové a citrusové tóny. U Emmericha Knolla, na kterém jsem byla o 2 týdny dříve v sousedním Petit Cru, jsem podlehla hlavně Rýňakům, tady bych nedokázala určit odrůdového vítěze. No a abych předešla prosebným a vyčítavým komentářům fanoušků... :), tak teda příště napíšu i o tom Knollovi. 



Překvapení na přehlídce Moravské banky vín II - Bulharská vína

z webu vinařství Telish

Narozdíl od prvního příspěvku nebudu v tom druhém pět ódy na konkrétního vinaře jako spíš na zemi, ze které jsem někdy dříve pila maximálně tak profláklou Mecha krav (Medvědí krev). Při degustaci vín z Bulharska mne minulý týden zaplavilo nadšení nad tím, kolik toho ještě musím ve velkém a pod rukama (na jazyku?) se měnícím světě vína objevit. A vypít. Jasně, Bulharská vína se v minulém století prodávala snad ve všech supermarketech nebo vinotékách od Skandinávie po Vladivostok, ale často jim chyběl punc něčeho vznešenějšího (na rozdíl od nedalekého Maďarska). Viníka šlo hledat například v celkové dostupnosti bulharských vín, v jejich líbivosti,  státem řízené orientaci na export (která se od 50. let postupně odráží i ve vysazování světových odrůd jako Cabernet Sauvignon, Merlot, Sauvignon anebo Chardonnay) a hlavně v až podezřele příznivém poměru cena-kvalita.  

To se ale během posledních pár let výrazně mění - a poznáte to nejen podle přílivu západních investic do bulharského vinařství, slavných jmen, která se tam objevují nebo objevovali (král mikrooxidace Michel Rolland, Marc Dworkin, Edoardo Miroglio, von Neipperg a jiní), ale i podle vín samotných - nechybí jim sebevědomí, hrdost a u původních odrůd i autentičnost. Naprosto mě odzbrojila stará modrá odrůda Mavrud, která mě výraznou kořenitostí, kyselinkami a až určitou štiplavostí přenesla 6 let zpátky do Gruzie a  připomněla popíjení divokých a nepřístupných gruzínských vín. I když v Bulharsku jedou spíš cestou těch nejmodernějších technologií než využitím kvevri, tak ochutnaná vína dávala pěkně nahlédnout pod pokličku bulharského naturelu a charakteru bulharských vinařských oblastí (více k oblastem např. zde). Tak a teď jen pár poznámek k vínům, na těch neřízených degustacích je žel bohu občas složitější si napsat nějaké smysluplné poznámky (do katalogu jsem si k jednomu vínu napsala "WTF").  

Moc se mi svoji svěžestí líbila bílá vína (dnes představují cca třetinu produkce bulharských vín) zejména ze Sauvignonu Blanc ale i Sauvignonu Gris (Sauvignon Šedý je pro mne takový temný a přitažlivý dvojče bílého Sauvignonu, něco jako černej zlej Spiderman ve Spidermanovi 3 :)). Krásnou ukázku svěžího, ovocného ale i elegantního Sauvignonu Blanc alá lepší Nový Zéland, ročník 2013, nabídlo vinařství Telish pěstující bílá vína na severu v Dunajské nížině (součástí je i projekt Castra Rubra na jihu Bulharska). Největší radost z bílých ale udělalo právě z jižního Castra Rubra cuveé Zahir 2013 (po třetinách Sauvignon Blanc, Sauvignon Gris a Pinot Gris) s krásnou bohatou chutí plnou ovoce a živou citrusovou kyselinkou, hravé a moc pěkné.  

z webu vinařství Bessa Valley

Z červených oslovila už zmiňovaná původní odrůda pamatující možná i Thráky Mavrud, Mezzek, ročník 2014 ze známého vinařství Katarzyna Estate z vinic na východě Bulharska u stejnojmenné obce Mezzek. Charakterní ještě mladé víno s chutí lesního ovoce přecházející díky kyselinám a tříslu až do určité kořenité štiplavosti. Potom, co se po otevření trochu nadýchlo, se už ta exotická štiplavost začala ztrácet. Jsem zvědavá, jak by zrálo. Zajímavé i když techničtěji pojaté bylo i ohnivé Angel, cuveé Cabernet Sauvignon/ Cabernet Franc 2013 z Angelus Estate, víno s intenzivní ovocnou vůní po lesních plodech a dlouhou výraznou dochutí. Krásnou ukázku Francie (něco mezi Bordeaux a Jižní Rhonou) předvedlo asi nejznámější bulharské vinařství nacházející se na jihu v Thrácké nížině - Domain Bessa Valley, víno Enira ve složení Merlot, Cabernet Sauvignon, Syrah, Petit Verdot, ročník 2009 mě okouzlilo spolu s Mavrudem asi nejvíce, hezká věc s kultivovaným a krásně nazrálým ovocno-bylinkovým projevem. V poznámkách mám, "ve vůni Francie, v chuti naštěstí Bulharsko". Nad jedním starším kouskem se oprávněně (a mnohem kontruktivněji :) rozplývá i Jancis Robinson.

Byť se často jedná o velká vlajková vinařství pyšnící se hodně progresivními postupy a technologiemi (relativně krátká macerace, kvašení v nerezu nebo betonu, řízení teploty, transport hroznů z vinice obnášející často desítky kilometrů dlouhou cestu), tak jde najít plno zajímavých vín hodných pozornosti, která by se vyplatilo pít častěji než jen sem tam na rozšíření vinných obzorů :). Kdo ví, z jakých důvodů tuzemské vinné bary a vinotéky tahle vína skoro nenabízejí (že by Bulhaři byli málo trendy a elegantní?), když můžou nabídnout úroveň Francie za pěknou cenu. Škoda, zkusím popíchnout brněnskou restauraci Balkanika, zda by neudělali nějakou klidnější řízenou degustaci pro širší veřejnost. Bojím se, že se na tuzemské vinné scéně stanou bulharská vína za chvíli paradoxně méně dostupná než vína chilská, novozélandská nebo australská.

Tak trochu v duchu bulharského přísloví „Na chválené hrozny ber malý košík.“ :)

 

Překvapení na přehlídce Moravské banky vín I. – Vinařství Ovčáčík



z webu vinařství

Když jsem krátce po třetí hodině vplula do davu na nákupní přehlídce Moravské banky vín objevovat nějaká pěkná vína, tušila jsem, že si z více než 200 tuzemských i zahraničních vín vyberu. A taky že jo. Byť jsem se chtěla soustředit hlavně na zahraniční vína, tak nakonec největší dojem zanechalo tuzemské Vinařství Ovčáčík. Rodinné vinařství hospodaří trochu stranou na Velehradě, vína pěstují na vlastních vinicích v Tupesích/ podél obce Břestek  (3,5 ha) na sprašovovo-vápenité poloze Staré hory chráněné ze severu vzpínajícími se Chřiby a symbolicky i blízkým hradem Buchlov. Kladou důraz na co nejzdravější hrozny, což jim umožňuje sklízet až v listopadu a nechávat při kvašení i školení vínu co nejpřirozenější projev (kvasí a nechávají zrát vždy v sudu). Trochu na mě Václav Ovčáčík vystudovaný mikrobiolog a učitel hudby, působil jako “protopředstavitel“ přírodního a hlavně citlivého přístupu k vínům u nás, možná je to dáno tím, že si mohl sám zvolit cestu a přístup k vinařství bez ohledu na místní nebo rodinné tradice (více v článku O šampionech z Velehradu).   

z webu vinařství

Kdo ví, jestli je to blízkostí Velehradu, ale vína v sobě fakt mají dotek duchovna, jsou hluboká, dumavá, vážná, taková “zaprášená“ (v dobrém slova smyslu) a trochu nutí k pokání, zejména když se chvástáte, jak už máte svoje Tramínový období za sebou J. Všechny moje řečičky, jak mi Tramín nechutná, vzaly za své, okouzlil mě jak jejich už zřejmě legendární ročník 2003 (pila jsem polosladký Sauvignon a Tramín), tak mne dostal jejich suchý Tramín 2013, Botrytis Cinerea. Víno neuvěřitelně hluboké a za cenu kolem stovky je to pecka (tady mluvím o Tramínu 2013, u starších vzorků jsme cenově jinde).

Pěkně jahodovo - brusinkové a jen lehounce a spíše dráždivě zelené bylo jejich Rulandské modré 2011 školené v bariku, na tuzemskou Rulandu docela široké, byla bych zvědavá na další vývoj. Z červených ale sedlo i lehčí, ovocno-kořenité a pěkně udělané Cuveé Tupeské Starohorské červené, 2013 (50% RM, 25% Agni, 25% Neronet), opět cena kolem stovky a opět by se jednalo o parádní nákup. No a jelikož jsem trochu postižená staršími Sauvignony, zejména pokud jsou v sudu, tak mi sednul i jejich sebevědomý, svěží a ovocný Sauvignon 2012. Na druhu stranu jsem měla problém s bílými víny ročníku 2011, buď potřebovali více rozdýchat nebo jim ta vada na kráse v podobě zelného tónu už zůstane...asi by to chtělo ještě jednou vyzkoušet :) 

Původně jsem chtěla vínům od Ovčáčíků věnovat kratší text a ejhle, je to z toho celý příspěvek – prostě vína mají co říct a už dlouho jsem neměla tak neodbytný pocit nakoupit si tolik vín na ležení domů, případně vsadit na jistotu a podarovat s nimi o Vánocích příbuzenstvo (vína nabízí rozhodně víc duchovna než co můžete občas vidět u nás o Vánocích, např. fobie vyvolávající vánoční obchoďáky nebo tlak na to udělat co možná nejdražší radost). 

Brace yourselves, Christmas is coming (ale stejně se už těším).

Historické vinice v Brně a pár fotek Vinice pod Špilberkem

Přiznám se, že jsem za celé 3 roky v Praze ani jednou nezavítala na Modřanskou vinici, ale! - každý den jsem kolem ní jezdila tramvají a vždycky si představovala, jak vystoupím na Modřanské škole a místo do kanclu půjdu tam. Takže myslím, že těch cca 700 dní představ už vydá za jednu fyzickou návštěvu :). Nicméně v Brně jsem se chtěla činit víc a udělat si výlet na ještě mladou Vinici pod Špilberkem. Poprvé mě během léta od mého úmyslu návštívit vinici odradil na cestě masturbující mladík (už tehdy jsem si chtěla dát medaili za investigativní novinařinu:)), ale s klesajícími podzimními teplotami a nastupujícími mrazíky jsem nabyla přesvědčení, že zima nechává úchyly chladnými. A taky že jo.

Nevím jak s veřejným obnažováním, ale s vinicemi a vinařstvím má Brno řádné historické zkušenosti. Pyšní se vůbec jediným přímým důkazem výroby vína na našem území ve vrcholném středověku (když pomineme nálezy vinařských nožů, které mohly mít širší/ jiné využití a peciček révy, které ale spolehlivě neřeknou, že se už v té době hrozny nejen konzumovaly, ale i zpracovávaly). Tím přelomovým důkazem, o kterém slyšelo všehovšudy tak 10 Brňáků, jsou nálezy zbytku výlisků/ matolin révy z Pekařské ulice ze 14. století (našlo se cca 67 000 kusů peciček révy se stopkami, více v Kočár, Procházka, Dějiny Brna 2, str. 374). Písemné prameny pak nám ale toho o vinohradnictví nejen v Brně napoví mnohem více, hlavně městské a berní knihy od 14. století ukazují, kde všude v Brně hledat historické vinice. 

Ve zkratce - vinice byly všude (aspoň podle příspěvku Libora Jana v Dějinách Brna 2 - pro zájemce str. 480 - 481 nebo dle sborníku Trpké býti zdá se? Víno a vinařství v českých zemích ve středověku a v raném novověku). Jedny z nejznámějších šlo lokalizovat na Santperchu/ Sandbergu - dnes Žlutém kopci umístěným za klášterem Cisteriaček/ dnes Starobrněnským klášterem na Mendlově náměstí, dále se vinicemi chlubil např. Murrenberg (prý byl hned vedle Psí uličky, tzv. Huntsgasse :)) a Somerberg za dnes již zaniklou vesnicí Švábka (území jižně/ jihovýchodně od Obilného trhu kolem Údolní), víno rostlo i na Červeném kopci (Rotenperch/ Roten), na Kraví hoře (konkrétně na Cimplu nad Náměstím Míru), na Myší (pozdeji Mniší) hoře v Bystrci (dnešní zoo, kde se narodili nejslavnější brněňští rodáci Kometa  a Nanuk), na Rybníku (prostor mezi Starým Brnem a Bohunicemi), na Kamenném vrchu v Novém Lískovci, v Židenicích na vícero místech, např. na Žebráku - Schebraco, Steinperchu, Munchperchu, Chodeleynu, Altenpergu nebo Streichcperchu, v Manicích v Žabovřeskách (v místě zvané Pilgrim)/ dnes bychom hledali nejspíš poblíž ulice Maničky, v Žabinách pak později byli viničky i ve Vinohrádkách (kolem Burianova náměstí), naproti Myší hoře v dnešním Komíně byl umístěn vinicemi obrostlý Niederberg (nazývaný lidově Nitoperek nebo Netopýrky, prostě češtino-němčina rulez :)) a na vinice byste ve středověku narazili i v Černovicích, Bohunicích (Vošpihl, Roterberk), Obřanech, Medlánkách, Vinohradech nebo v Řečkovicích.  

No a nezapomeňme na historicky připomínané vinice na Špilberku nebo za Špilberkem, na které se asi nejvíce odkazuje v dubnu 2014 vysazená menší vinice (cca 400 hlav) s historickým vedením "u kůlu". Roste tam Ryzlink rýnský a Rulandské šedé a za rok/ dva se očekává první sklizeň, tak uvidíme, jak to bude vypadat, i když na něco kvalitnějšího než je panenské víno si ještě musíme počkat. Už teď je ale možné ochutnat víno z vinohradu založeném v roce 2004 pod lomem Hády ve Vinohradech nebo s velkým štěstím z mini vinice, založené v rámci výročí v roce 2007 u radnice v Bohunicích. A kdyby se rozhoupali i v Novém Lískovci (nad ulicí Petra Křivky kde jinde než na historickém Kamenném vrchu - schválně, kdo četl bedlivě a pamatuje si z textu výše!), tak to bude bájo. A níže pár fotek z Vinice pod Špilberkem ze začátku října 2015: 

Níže jen pár fotek z bloumání na Žlutém kopci nad Mendlovým náměstím, kde je dnes plno malých rozkošných zahrádek (ze kterých by mé zlé já udělalo nejraději plno vinic :)). Upřímně trochu si na Žluťák brousím zuby, kdyby se tam nějaká slunečná zahrádka uvolnila, tak bych asi musela realizovat plán o mikro městském vinohradu Petry Hačecké. Napsané to zní jako strašná hipstrovina (prostě mikro urban vineyard), ale  třeba by se jako pracovní síla dali zapojit právě hipsteři, jejichž dennodenně nošené pracovní oděvy a obuv by konečně získali využití. Jen doufám, že hipsteři netrpí stejným syndromem jako já, tzv. "strachem z budoucí práce", který někteří necitlivě označují jako lenost.

Překvapivá vína ze slovenského Golguzu ve Vinné galerii

Obrázek Fussmanova vinařství Pannonia,
z webu cechvinarov.sk

Na degu do Vinné galerie jsem se těšila i proto, že slovenská vína moc nepiju, vždyť si je můžu dát kdykoliv, že. Holt pod lampou je největší tma. A je to prostě špatně - včerejší degustace s ředitelem vinařství Golguz Milošem Holíkem moc mile překvapila kvalitou koštovaných vzorků a u dvou jejich vín bych se nebála i světového srovnání (i když to mají s tím vstupem do světatrochu složitější, Viz poslední odstavec na Jižním svahu :)). A než ty jejich trumfy vybalím, tak jen pár informací – vinařství jako takové vzniklo až v roce 2007 jako součást větší zemědělské společnosti Food farm. Hospodaří na slušné rozloze 230 ha, nejvíce vinic je v okolí Hlohovce v místě zvaném Pannonia v Malokarpatskej oblasti. Byť se to může zdát jako hodně velký moloch, tak sami zpracovávají víno z třetiny plochy vinic (podle informace vinařství je jejich produkce cca 120 tisích láhví ročně - upraveno po předchozích nesrovnalostech), zbytek prodávají na surovinu ostatním vinařům. Potenciál oblasti hlavně v burgundských odrůdách viděl a zakládání vinic podporoval i slovinský vinař a obchodník s vínem Ferdinand Fussman, k jehož odkazu se vinařství aktivně hlásí. Od jeho synovce pak Food farm odkoupila i významné polohy mezi obcemi Bojničky a Dvorníky.    

z webu vinařství

Byť jsme chutnali většinou ročník 2014, tak se jednalo o intenzivní plnokrevná vína, na které se narozdíl od některých tuzemských vín nezapomíná. Obecně to až na pár výjimek, co mi nesedli (Elisabeth rosé 2014, Cuveé Premium 2012), bylo vše pěkně a čistě udělané, vytkla bych snad jen mírnou těžkopádnost, která se projevovala na konci některých vín. Na druhou stranu tam nezůstávala pachuť malolaktiky, která mi vadí u bílých u nás. Možná by i v budoucnu mohli upozadnit svou posedlost medailemi a soutěžemi (letos měli 10 vín v Národním salonu SR), ale evidentně na nás nedůvěřivé a podvody zkoušené středoevropany ten oslňující lesk medailových lahví prostě funguje a je to cesta, jak se pozitivně (a rychle) zapsat do povědomí široké veřejnosti. 

Samo vinařství se nebojí přirovnávat jejich mikroklima s k podobným polohám jako je třeba Mosela nebo Burgundsko - zvlněné kopce, případně svahy ovlivněné řekou Váh s vápenitým a sprašovým podložím - čemuž jsem se trochu ušklíbala. Ale jen dokud jsem ten charakterní Ryzlink rýnský a kouzelné Rulandské modré neochutnala - a čas se na chvíli zastavil. 

vpravo trať Taličmany, z webu vinařství

Rizling rýnský 2014, (kyseliny 7,7g, cukr 8,8 g, alk. 12,5%) - pěkná, intenzivní a zároveň i elegantní typicky rýňáková vůně s červenými jablky, lipovým květem a citrusy, v chuti elegantní, s pěknou strukturou, lehce pikantní kyselinka, konec trochu těžkopádnější, možná kvůli vyššímu cukru, ale jinak hezky vyvážené, delší, na začátek degustace neuvěřitelně mile překvapilo, 87b. Nechce se mi to ani přiznávat, ale druhé nejlepší z bílých pro mě byl polosladký Moravský muškát, 2014, (kyseliny 6,4g, cukr 18,3 g, alk. 11%), který dávají do Huberta na sekt a sami z něho plánují něco spíš perlivého než šumivého. Krásně muškátová vůně s tropickým ovocem, jmenovitě mangem a banánem působila překvapivě přirozeně (to zní skoro jako oxymorón :)), v puse nenudící pikantnější s hezkou ovocnou kyselinkou a lehkou hořčinkou na konci (nevadila), 84b. Fajn bylo i Rulandské biele 2014 – z nejstarší 40 leté vinice, pěkné gastro víno, vůně jemnější meruňkovější s citrusy a v pozadí jemně kvetoucími stromy, hezká nevnucující se mineralita, překvapila poměrně intenzivní chuť vzhledem k tomu že je to bílá rulanda (asi ty staré keře), lehce slanost, pěkné o slovo se hlásící kyselinky, ještě bych počkala, ty rulandy se pijí prostě moc brzo, 83b 

Zábavný, i když trochu schizofrenní byl Cabernet Sauvignon rosé, 2014, (kyseliny 6,8 g, cukr 8 g, alk. 12%) vůně krásně ovocná s jahodami a bobulemi, v chuti ale hodně odlišné a vystupovala tam ukázková mletá červená paprika, lehce rybízové listy, ale stejně bolo sympatické :) suché, říznější, byť se mi chvíli nezdálo, tak jsem si pak uvědomila, že mě láká k dalšímu a dalšímu napití, 83b

A z červených vystupoval naprosto jasný favorit spíše novosvětského formátu (díky výraznému sudu), Rulandské modré, 2013, barik, z hezké slunečné polohy Taličmany položené na zvlněném kopci, vyšší alkohol se tam úplně ztratil (14,3 %), leželo 12 měsíců na novém barikovém sudu, ve vůni delikátní krásně široké s tóny fialek, jahod, borůvek a bobulovitého ovoce, chuť trochu sladší díky hodně výraznému sudu (až trochu na škodu) i vyššímu zbytkovému cukru (myslím že 4g?), ale neztratí se tam ani ovoce a opět lehce fialky, kyselinky tak akorát. Jako celek je to pěkně postavené pevné pití, co vydrží, v poznámkách mám „klobouček dolů“, takže asi tak, 88b 

I další vína jako jemnější Chardonnay 2014, líbivé a docela hluboké Rulandské šedé 2014, sladké Rulandské biele 2012 kombinující fíky, sušené meruňky a nakyslý tóny bílého zelí (nebylo ale úplně nezajímavé) by se určitě dost pijákům líbila, ale pro mě nepředstavovala žádné překvápko (až na to kyslé zelí) narozdíl do vín výše. Něco jsem nakoupila domů, ještě to zkusím jednou přechutnat, jelikož jsme degustovali ve Vinné galerii v chladných až sklepních podmínkách, kde to trochu zkresluje. Navíc se mnou cloumá lehké nachlazení a kapesníky zas spotřebovávám na tuny. Tak upřímně doufám, že se mi to celé kouzlo vín z Golguzu nezdálo, byla by to škoda :)