Žádné
jiné roční období mne toliko nesvádí k pití přírodních a biodynamických vín
jako podzim. Přesný důvod neznám, ale nabízí se několik vysvětlení:
2) podzim je na sentimentalní pocity bohaté období a dobře se doplňuje s emocionální a často dumavější biodynamikou
3)
některá vína mají prostě podzimní senzoriku - pečená jablka, kouřovost, pečené
brambory, ohnivost, bylinky, čaj, spadané listí...
4) dobře, obdobně emocionální je i jaro a zima...a chutě mě honí už i v babím létě :)
Moc bavily i dvě Frankovky od Tamáse Póka, stejný ročník, stejná výroba, jiná poloha - Kékfrankos, Nagygalagonyás, 2011, podloží tuf a jíl, souhrnná poznámka: fialky a beton :) ve vůni vystupují fialky, zemitost, mineralita, postupně trochu višně a vanilka, v chuti ještě ne úplně uspořádané, pere se nasládlost a až umělé fialkové tóny s trpkostí. Divočejší, střední tělo, má trochu hluchá místa v chuti. Na závěr ale vystupují višně s vanilkou a pro mě dost netypické zemité a betonové tóny, i přes pár nedostatků hezké živé a energické víno.
Kvalitativně nesporně výš byla Kékfrankos, Nagy Eged, opět 2011, polohou prudší svah, hnědozem, vápenec, otevřeno pro jistotu na vydýchání před 3 dny. S předchozím mají společené téma/ motiv v zemitosti/ tufu a višních, ale jinak se jedná o mohutnější, koncentrované víno, kterému ale nechybí zároveň elegance. Pevnější a harmoničtější než první, pěkná ovocnost v podobě přezrálých višní, švestek až do griotky, pěkná kyselinka, ale ještě bych mu dala aspoň dva roky.
U následujících vzorků, včetně Merlotu, ročník 2008 od legendárního Imre Kaló jsem vína nespravedlivě brzy zaškatulkovala - Merlot byl hlavně ve vůni hodně nepřístupný a úzký, silná kouřovost a až podezřelá animálnost, trochu lesa, naprosto jsem se ztotožnila s přirovnáním ke zkaženému masu. Postupně se začal otevírat, ale i tak se mi na první čuch víc líbil pro změnu neuvěřitelně zelený Cabernet Franc od vinařství Attila Pince, ročník 2009. Opět nejvíce naskočilo zprofanované 50 odstínů zeleni s trávou, hluchavkou, lučními květy, postupně spíše do sušených bylinek, víno bylo ale pevné a přímočaré a určitě by následně ukázalo i přátelštější tvář, i když tu zelenost už asi nesetřese.
A krásný bikavér předvedlo vinařství St. Andrea s jejich MERENGŐ, ročník 2011 - plné, syrové a plnotučné víno, výrazná stopa třešňového dřeva a svíravosti, mám u něj poznámku "masové", ale to bude asi tou býčí krví, kterou jsem si tam vsugerovala. Nicméně na číření se podle všeho sem tam býčí krev používala, hlavně ve Francii. A nebyli by to Američani, kdyby z toho neudělali malé pozdvižení (dlužno ale říci, že v té době se hodně řešilo BSE).
Mno, za mě mezi čiřidli ale jednoznačně vede vyzina aka sušený rybí měchýř (doufejme, že se dřív nebo později nestane taky předmětem mezinárodních obchodních sporů).
1)
v sychravém pozdimu jsem prochladlá a cítím, jak ze mě vyprchává síla a energie
- síly a života mají ale většinou bidynamická vína až dost
2) podzim je na sentimentalní pocity bohaté období a dobře se doplňuje s emocionální a často dumavější biodynamikou
4) dobře, obdobně emocionální je i jaro a zima...a chutě mě honí už i v babím létě :)
Tak
jako tak, degustace přírodních vín z Egeru dovezených brněnskou vínomilnou
skupinou se mi prostě trefila do vkusu. Nemohl chybět ani starý dobrý
bikavér (býčí krev, červená směska základem je Kadarka a Frankovka, pojmenování
podle legendy o Turcích a dobývání Egeru, kteří nevěřili že by maďarští ochránci
mohli mít tolik síly z obyčejného vína, takže do něj jistě přidávají býčí
krev). A navíc byla taky zajímavá bikavérová bílá varianta v podání
vyhlášeného vinařství St. Andrea, směs nazvaná ÖRÖKKÉ, ročník 2013, směska asi 6 odrůd,
slibná bohatá široká vůně, chuť ale pevná, dobře stavěná, svěží harmonická
kyselinka spoluvytváří s jemnou stopou sudu pěknou dlouhou dochuť. Nejvíce se z
toho senzoricky ozývá Chardonnay a Rulandské šedé (ale je tam i Vlašák, Sauvignon a
Rýňák), hluboké, sladší, smetanovo - karamelové, lehce botrytida, pěkné,
pěkné.
Pro mě vrchol degustace a
to, co se mi neuvěřitelně trefilo do vkusu byl od vinařství AttilaPince (majitel bývalý cyklista a abstinent) Pinot Gris - Zöldveltelini, ročník 2008, relativně
čerstvě nalahvováno, celou dobu leželo na sudu, podle jiskřivé
růžovo-grepovo-oranžovo-šedé barvy zůstalo pár dní na slupkách, nádherná vůně
evokující růže, fialky, dřevo, prostě čerstvě otevřenou babiččinu skříň s
hromadou pokladů (a možná malou lékárnou :)), vůně i chuť relativně přímočará ale
nabízí tolik odboček, kolik chcete. V chuti plné, krémové, kulaté víno,
opět růže, pečené jablko, fialky, nekonečné, po dlouhé době fakt nádherné víno.
Moc bavily i dvě Frankovky od Tamáse Póka, stejný ročník, stejná výroba, jiná poloha - Kékfrankos, Nagygalagonyás, 2011, podloží tuf a jíl, souhrnná poznámka: fialky a beton :) ve vůni vystupují fialky, zemitost, mineralita, postupně trochu višně a vanilka, v chuti ještě ne úplně uspořádané, pere se nasládlost a až umělé fialkové tóny s trpkostí. Divočejší, střední tělo, má trochu hluchá místa v chuti. Na závěr ale vystupují višně s vanilkou a pro mě dost netypické zemité a betonové tóny, i přes pár nedostatků hezké živé a energické víno.
Kvalitativně nesporně výš byla Kékfrankos, Nagy Eged, opět 2011, polohou prudší svah, hnědozem, vápenec, otevřeno pro jistotu na vydýchání před 3 dny. S předchozím mají společené téma/ motiv v zemitosti/ tufu a višních, ale jinak se jedná o mohutnější, koncentrované víno, kterému ale nechybí zároveň elegance. Pevnější a harmoničtější než první, pěkná ovocnost v podobě přezrálých višní, švestek až do griotky, pěkná kyselinka, ale ještě bych mu dala aspoň dva roky.
U následujících vzorků, včetně Merlotu, ročník 2008 od legendárního Imre Kaló jsem vína nespravedlivě brzy zaškatulkovala - Merlot byl hlavně ve vůni hodně nepřístupný a úzký, silná kouřovost a až podezřelá animálnost, trochu lesa, naprosto jsem se ztotožnila s přirovnáním ke zkaženému masu. Postupně se začal otevírat, ale i tak se mi na první čuch víc líbil pro změnu neuvěřitelně zelený Cabernet Franc od vinařství Attila Pince, ročník 2009. Opět nejvíce naskočilo zprofanované 50 odstínů zeleni s trávou, hluchavkou, lučními květy, postupně spíše do sušených bylinek, víno bylo ale pevné a přímočaré a určitě by následně ukázalo i přátelštější tvář, i když tu zelenost už asi nesetřese.
A krásný bikavér předvedlo vinařství St. Andrea s jejich MERENGŐ, ročník 2011 - plné, syrové a plnotučné víno, výrazná stopa třešňového dřeva a svíravosti, mám u něj poznámku "masové", ale to bude asi tou býčí krví, kterou jsem si tam vsugerovala. Nicméně na číření se podle všeho sem tam býčí krev používala, hlavně ve Francii. A nebyli by to Američani, kdyby z toho neudělali malé pozdvižení (dlužno ale říci, že v té době se hodně řešilo BSE).
Mno, za mě mezi čiřidli ale jednoznačně vede vyzina aka sušený rybí měchýř (doufejme, že se dřív nebo později nestane taky předmětem mezinárodních obchodních sporů).
Žádné komentáře:
Okomentovat