pátek 23. září 2016

Vycházející šik Syfany

Teda ne, že by už vinařství Syfany nebylo na domácí scéně známé, ale z minulé degu v Brně někdy před 3 lety jsem si odnášela dojem, že se jedná prostě o další trochu lepší vinařství dodávající na trh čistá pěkná vína. Ale svět se mění, mladý sklepmistr Jakub Zborovský posouvá středně velké (40 ha) vinařství z Vrbice neustále dál, koketuje s divokými kvasinkami, ležením na kalech a akátovými sudy. Takže není divu, že už po něm pomrkávají v Praze (a my v Brně nezůstáváme pozadu). A dobře to v Syfany umí. Pozitivní dojem ještě podtrhnou nové "ošahané" šik etikety, které se neztratí ani v pražském naturálním baru. 

Hned základní kousky potěšily. Ryzlink vlašský, ročník 2015 byla pěkně šťavnatá vyvážená záležitost s lehkou stopou kvasnic a zároveň krásně čistým koncem. Trochu složitěji se mi navazoval vztah s Veltlínským zeleným, ročník 2014. Ze začátku zaprděné se smrádkem, postupně si mě ale získalo zvláštním jablíčko-hruškovým a dost jadérkovým projevem. Příjemná mírná kyselina, kořenitost a kulatost na závěr. Už to připomíná divočejší autentické kousky. Obě vína bych za sebe viděla někde kolem 85-86 bodů, navíc v cenové relaci cca 140 Kč, což je nadmíru uspokojující poměr. 

Moc často se mi nestává, že bych napsala, že mě z bílých zaujal Tramín a Pálava. Ale! :) tohle nebyly ty tetičkovské sladké věci. Tramín, ročník 2013 měl krásnou starosvětskou vůni do bylinek a čaje, lehce slaný až uzený tón. V chuti mám v poznámkách selskost, divočina, vyšší alkohol a snad i tříslo, příjemně pevná kyselina. Básník tím chtěl asi říci, že to rozhodně není typický slovácký Tramín co "u děvčic lásku rozpaluje a šohajúm sílu dává". Ale tím spíš stojí v dnešní post-genderové době za ochutnání :) Pálava, opět ročník 2013, měla 7 g kyselin, které tam byly příjemně znát a vytvořily skromnější Pálavu, s lehce zastřeným projevem s tóny medu, růží a koření. Těžší ale fajn konec. Opět bych bodově byla kolem těch 85, cenově stále zkousnutelých vypitelných 220 Kč. 

Zajímavé bylo i rosé André, ročník 2014. Strukturované vážnější pití se znatelným tříslem. Pěkně řízná, pevná dochuť. Aromatika do rybízu a menších méně zralých bobulí. Překřtili jsme na "moravský Schiller" (85 bodů).  No a to nejlepší nakonec. Ne nadarmo je Syfany členem smysluplného VOC Modré hory. Jeho Frankovka VOC, ročník 2013, byla smyslů taktéž plná, extra světlá v barvě, v projevu "ani ryba ani rak". Co chybí v třísle doplní pevná kyselina a šťavnatý dojem, ke konci stopa kouře a koření, aromaticky vystupuje zahradní bobulové ovoce a  kyselejší višně. Lehké, samo-pitné, úžasné, 88 bodové. 


Celkově ale oslovila celá produkce Syfany, třeba i takový Muškát moravský ročníku 2013 (!) nebo Sauvignon 2014 měli tvář a bylo vidět, že nad nimi někdo přemýšlí. Je to už nějaký ten pátek, co jsme zkoušeli na první pohled podobně vyrobená vína od Glosů z Moravské Nové Vsi, řada Natura, a teda Syfany za mne vyhrává na celé čáře. A jelikož většinu příspěvků končím dost sluníčkově, tak věřím, že i o Kubovi ještě uslyšíme a doufám, že si z něj do kalhot brzy naprdí i v Praze. Konec sluníčkového hlášení. 

úterý 20. září 2016

Svatební test krabicových vín

Protože i pochybným humorem živ je člověk, pochlubím se tady na blogu vybranými částmi Na*rat pro ženy, nejméně pochopeného lifestylového časopisu pro ženy, jaké jsou nebo by aspoň měly být. Časopis pár let žil uvnitř hlav několika kamarádek a konečně jsme ho i doopravdy otiskly při příležitosti svatby duchovní matky časopisu, které byl taktéž věnován. 

Nejednoho čtenáře mého blogu jistě potěší Rady Šamana jak objevit vnitřní energii svých jater a tím vyzrát na kocovinu, případně Spolehlivý (rozhodně nesponzorovaný) test krabicových vín, jehož jsem autorkou. Pokud vám není jasný záchodový bodovací systém, pak vězte, že jsme se metodologii a postupu bodování důkladně věnovaly v předcházejícím čísle a opakovat to tady rozhodně nebudu.  

Krásné i když zkrácené čtení přeje jedna z matek Na*ratu! 

A ano, ta kočka s růžovými penisy na hlavě jsem já. 










pondělí 12. září 2016

Krásná Berta, Pink Floyd Chardonnay a trochu méně Krásná Hora

Poznáte vinarstvo Berta ze Strekova ? Že zatím ne? No tak to ho tedy musím vrchovatě odporúčat a napísat k němu pár slov (pokud budete číst dál, tak slibuju, že se už nebudu snažit hovoriť po slovensky). 

Tip na vinařství a něco k okoštování jsem dostala od jejich náležitě pyšného dovozce wineplanet.cz, a jelikož mým nadcházejícím předsevzetím je zkoušet víc slovenských vín, tak, reklamním jazykem řečeno, pro mě byla Berta jasná volba. Naši slovenští sousedé pořádně zabrali a některá nedávno zkoušená slovenská vína mají podle mě fakt vysokou úroveň (ale srovnávat s ČR je samozřejmě zavádějící, echm). O potenciálu Strekova se taky už nějaký ten pátek mluví, a i Bertovci rádi vyzdvihuje místní hlinito-písčité a sprašové půdy nebo příznivé klima.

Rodinné vinařství (všichni členové mají vinařské vzdělání) začalo vyrábět první víno cca před osmi lety. Nezahálejí a stále se snaží rozšiřovat výsadbu stejně jako možnosti výroby s cílem produkovat až 120 000 litrů ročně. Vína často nechávají zrát na kvasnicích a dávají jim dost času, jinak ale uplatňují spíše moderní postupy (studená macerace, odkalení, řízené kvašení, atd.). Vlajkovou lodí je Ryzlink vlašský, po ochutnání asi právem. Ze dvou zkoušených 2015–kových řad Single vineyard a Single row, více sedla první jmenovaná sušší řada, ale i hutná, nasládlá a kulatá Single row si najde svoje fanoušky. 



























Single vineyard (vlastně ale nevím jaká) bylo krátce macerováno a 2 měsíce necháno na jemných kalech. Výsledek? Krásné, svěží, vyvážené víno. Přímočará příjemná vůně červených jablek a citrusů. V chuti osvěžující, vyvážená, delší strukturovaná dochuť s příjemnou stopou kvasnic, užší ale příjemný aromatický profil do jablíček, limetky. Podepřeno kvasnicemi, šťavnatostí a lehce minerálním koncem. Acidofilové nezažijou takovou nálož kyselin jako u nás doma, ale taky se jim tohle citlivě udělané „klidné“ a harmonické víno může líbit. Skromné v aromatice, silné ve struktuře, kulatosti a šťavnatosti. Spolu s krásnou etiketou představuje parádní dárek. 86 bodů.


A tahle pěknost dostala na frak od jejich Chardonnay Winemakers choice, opět ročník 2015, obec Gbelce, suché, 14% alkoholu. Na první pohled zaujme opět zvláštní etiketa, tentokráte inspirovaná Pink FloydPěkná kořenito krémová vůně se žlutým ovocem, lehce praženost oříšků, podle vůně už nazrálejší hotovější Chardonnay. V chuti překvapí strukturovanost, plnost, krémovost a celkově docela vážný výraz vína...což teda Chardonnay sluší víc než rozjářané tropy. I když i tady šlo bez problémů v chuti najít nějaký ten žlutý meloun, mango, citrusy a lehkou medovou nasládlost. Vyšší alkohol a štiplavost na konci přebila fajn kyselina a (nevěřila bych, že to napíšu) až upražená oříšková mineralita. Na střední Evropu moc fajn věc, klidně by mohla atakovat hranici 90 bodů.




Pár dní na to jsem navnaděná otevřela od Krásné Hory jejich Pinot Blanc Chradonnay, ročník 2013, 12,5 % alkoholu. Pořád jsem si ho schovávala k té svíčkové, kterou jednou doma uvařím :), až jsem trochu prošvihla jeho vrchol, respektive současná fáze, ve které se víno nachází, mi úplně nesedla. V opulentní vůni trkne krémovost, vanilka, ananas, přezrálá hruška a výraznější alkohol až do rumových pralinek. V chuti poměrně brzy nastupuje intenzivní zralý projev a alkohol, opět vanilka, ananas, rumové pralinky, fajn pikantní kyselina. Konec trochu slabší a víno po velkém nástupu ztrácí dech a těžkne na jazyku. Možná špatná láhev, možná too late to apologize. Těžko říct. 

Ale stejně bych tu svíčkovou neměla vzdávat, já vím. Už jen kvůli všem těm krásným Chardonnay, co se v poslední době vyloupla. 



středa 31. srpna 2016

Domácí dobroty a vlašákové orgie

Zase dneska zůstanu doma u sympatických a cenově dostupných vín. Na začátek si přečtěte třeba tématický článek Andrew Jefforda na Decanteru o tom, proč rezignuje na ta "nejlepší" (a obvykle nejdražší) vína. Tyhle (francouzské) lahůdky jsou nejen samy o sobě dost drahé, ale i investičně zajímavé, takže se vypijí nejdřív na svatého Dyndy. To už ale jsme v situaci, kdy na ně vůbec máme peníze. Pokud si v Británii ta nejlepší vína může dovolit přinejlepším 7% populace, kolik by to asi bylo u nás ? Trochu mi to připomíná pokles americké poptávky po Bordeaux a troufám si říct, že další vyspělé trhy budou následovat. S tím, jak se zvedá kvalita a ukazuje potenciál méně známých regionů, se nabídka rozšiřuje a objevování zajímavých vín je přeci větší sranda než utratit čtvrtinu výplaty za pár láhví kultovního Chateau. Nebo jste snad četli článek o vinařském regionu, jehož kvalita by se dle autora dlouhodobě zhoršovala a místní vína by neměla potenciál zaujmout? :) 

Mne netypicky zaujalo domácí Chardonnay, Vinařství Čapka, řada Premium (nenabízejí na stránkách), ročník 2013, obec Josefov, trať Kukvička, 13% alkoholu. Víno míchali na jemným kalech a nechali 13 měsíců zrát v akátovém sudu a vrátilo se jim to v plném vyváženém Chardonnay s příjemným dotykem kvasnic. Spíš než aromatická bujarost (tropy ustupují hruškám, červeným jablkům a citrusům) zaujme pěkná struktura a hloubka vína. Na konci nastupuje lehká nasládlá pikantnost, do které rýpe živá kyselinka a zůstává tak pěkně dlouhá dochuť. No, o některých vínech se to prostě píše samo :)  89 bodů. 

Obdobně potěšilo Cuveé Přátelství, ročník 2015 z Čejkovic, dítko vinařů Škrobák, Pavka, Pastorek, Radocha, odrůdy Rulandské modré klaret, Rulandské šedé, Rulandské bílé, Chardonnay. Zachránilo mne, když jsem od tety a její kámošky Zdeny na brněnské přehradě dostala šalamounský úkol vybrat sladší ale zároveň suché víno. Mno, nebylo to snadné, ale tohle široké, kulaté a krásně ovocné víno do hrušek a tropického ovoce, to s přehledem zvládlo. Povedené a velice přátelské cuveé! 85 bodů. 

A nakonec jsem nemohla chybět na degustaci Ryzlinku vlašských z Pálavy, kterou pořádal Peťo Michalík spolu s Klubem Přátel dobrého vína. Vlašák asi není tak široce využitelný jako Rýňák (vyšší cukřík nebo oranžáda mi sedí spíš k druhému jmenovanému) ale krásně zraje a žádné jiné odrůdě tak nesluší i vysoká botrytida. A když si v létě vylezete na vápencovou Pálavu, čucháte sluncem ožehnuté bylinky a luční kvítí a ovívá vás teplý letní vítr, tak třeba pochopíte romantickou duši Vlašáku. 

A teď jen letem světem Pálavou k jednotlivým kouskům. Vlašák ročníku 2015 od Filipa Mlýnka z Liščího vrchu se od minula pěkně posunul, od syrovosti směrem k eleganci, medové hloubce, vyváženosti a pěknému citrusovo-minerálnímu konci. Koukala jsem na tu změnu jak puk. 88 bodů. Vlašák z Vinařství Ilias, sur lieročník 2014 ze Slunného vrchu z Pavlova ukázal vážnější a vyzrálejší tvář, krásný odrůdový projev (sušené bylinky, čaj, medovost, minerály, lehce botrytida) těžkému ročníku navzdory. 86 bodů. Tanzberg a Železná předvedli v ročníku 2015 vyšší alkohol a z toho plynoucí nasládlý dojem, jinak prokvašeno do sucha s aromaticky decentním projevem, na konci pěkná kyselina a mineralita.  Sebevědomé originální pojetí (anebo možná jen vybruslení z přezrálé suroviny :)). 86 bodů. 

Celý večer ale jasně ovládl 2014 Vlašák z Mikrosvínu, Traditional Line, trať opět Železná. Víno řádově o kategorii výše. Charakterní, vážnější, pevné s jemnou ovocnou aromatikou do citrusů a tvrdších meruněk. Užší tělo je vykompenzováno pěknou mineralitou, hlubším nazrálejším závěrem a fajn strukturou. 89 bodů. Od Volaříků jsme prolítli více vzorků, oslovil expresivní ročník 2012 ze Železné. Široké baculaté víno připomínalo Rýňák ožehnutými petrolejovými tony. Ty si ale s medem a projevem alá babiččina skříň pěkně sedly a vytvořily důstojné trochu starosvětské pitivo. Víno na vrcholu, pokud máte doma, tak teď je čas pít (a pokud nemáte, tak je stejně čas pít!)  88 bodů. 


pátek 26. srpna 2016

Nejlepší narozeninový dárek aneb už nevyrábím biologické zbraně, ale víno

Cha! Ke třicetinám jsem si mohla otevřít nějaké luxusní víno (které doma stejně nemám) nebo na rodinnou oslavu dovalit svůj vlastní výtvor (rozuměj zavánějící sirkový demižon, odrůda neznámé staré keře za domem, náročný ročník 2014 -níže foto z 10.července- mikroregion Kouřimsko) a čekat, co se stane. No a stalo se! Zázrak velebnosti! Nevím, jestli to bylo tím stopovým množstvím bentonitu nebo několikerým zoufalým přetáčením a provzdušňováním vína, ale po 2 letech není po sirce ani stopy. 


Ještě před rokem jsem víno zkoušela a bylo na úrovni biologické zbraně. Sirka mi tam naskočila nejspíš z nechání vína pár dnů na hrubých kalech bez dozoru (dokvasilo dřív, protože mi ho rodinka přenesla nahoru do pokoje "kde je trochu tepleji") anebo možná i z použití jediných dostupných kvasinek, které v Kouřimi v místní drogerii měli. A nechtělo se jí oprávněně pryč. Až do minulého víkendu. 

Víno bylo i teď kvalitativně dost nízko (taková horší supermarketovka), mělo útlé tělíčko, rozháranější květinový projev a pořádnou dávku kyselinky. S tou plátkovou sírou jsem teda taky mohla šetřit... a skončilo mi tam i trochu cukříku (což v ročníku 2014 vlastně nebyl problém), alkohol byl i tak nízký, senzoricky cca 10%

Zatím jsem teda spíš na straně chemického Alího (schválně jestli víte, kterému našemu vinaři se tak říká) než s biodynamickými rytíři Jedi. Nicméně další moje pokusy zamořit planetu "Petřiným výběrem z hrůzna" a sirkovými odéry budou pokračovat.

Takže zůstaňte na vlnách a shánějte plynové masky! 


středa 24. srpna 2016

Pár kapek Apulie

Je tu další dávka "Itošky", protože stejně jako jsem se minule rozplývala nad samotnou Apulií, tak nesmím vynechat ani místní vína. Ještě pár desítek let nazpět ale apulijská vína moc za zmínku nestála, jelikož většina místní produkce šla do základních stolních vín nebo putovala na sever jako příměs do severoitalských a francouzských vín. Ale doba se mění a máme tu hezký (a už docela tradiční) příběh o tom, jak se místní vína díky EU dotacím a investicím z velkých vinařství (Antinori) zvedají z popela a my tak dneska můžeme šprtat názvy místních DOC (je jich přes 25, pěkně sepsané je vše o apulijských vínech zde) nebo DOCG, obdivovat bylinková rosé ze Salenta a vychvalovat pěknou strukturu Primitiva, Negroamara nebo Nero di Troia. 

Poslední jmenovaná odrůda zaujala u velkého vinařství (cca 400 hektarů) Torrevento. Vinařství hospodaří hlavně v drsnějším regionu Murgia a mezi jejich nejznámější vína patří námi chutnaná řada Vigna Pedale Reserva, zatříděna jako Castel del Monte DOCG, odrůda Nero di Troia, ročník 2010, 13% alkoholu. Lákadlem při nákupu byly tři pohárky Gambero Rosso, stejně jako doporučení místních při nákupu - asi po 5 minutách mého zálibného čučení do regálu (zvládám i mnohem delší čučení) se ke mně přihnala postarší Italka s jejími tipy na dobrá vína a tenhle výběr mi schválila. 

A co víno? V čerstvé ale vyvážené vůni se ukazují hlavně menší bobule jako ostružiny, višně a maliny následované stopy bylinek. Chuť je už koncentrovaná, džemová, má výrazné ale pěkně strukturované tříslo. Vrstevnaté, charakterní a v puse sametové pitivo, stopa sudu se ukáže nesměle až na úplném konci s odezníváním šťavnatých tříslovin a je vidět, že tady hrál sud ty nejposlednější housle a maximálně lehce otesal třísloviny a vyhladil chuť. Profesionální práce, která nenechá nikoho chladným. 88 bodů. Koupeno za 12 Euro, ale dá se sehnat i kolem 10 Euro, u nás mají možná v nabídce jiný ročník  tady

A u zvučných apulijských jmen ještě zůstaneme. Jestli jsou nějaká vína, na které jsou místní hrdí a která nejraději doporučují (soudě dle rad hodné supermarketové paní) tak jsou to jejich rosé. Apulie nejsou jenom červená vína, v supermarketech a vinotékách jsou stejně zastoupena místní bílá, rosé a červená, až mi to připomínalo naši produkci. Nejznámějším zástupcem co do rosé je tradiční a opět velké vinařství Leone de Castris ze Salenta (cca 450 hektarů) a jejich Five Roses, Salento IGT, odrůdově 90% Negroamaro a 10% Malvasia Nera di Lecce, ročník 2015, 11,5 % alkoholu. Víno potěší krásnou svěží ovocnou vůní s jahodami a lesními plody podpořenou lehce stopou bylinek a mleté papriky. V chuti navazuje na vůni, pěkné středně postavené tělo s překvapivě dlouhým koncem tvořeným svíravým tříslem a jemnou ale akurátní kyselinkou, působilo suchým a šťavnatým dojmem. Charakternější rosé, co mi hodně sedělo (na rozdíl od vidiny těch 5 dětí, které označuje počet růží v názvu). 87 bodů. Cena tam kolem 9 Euro, u nás podle všeho dováží Vinostrada.cz



čtvrtek 18. srpna 2016

Leťte do Bari a užívejte Apulii! (aneb hlásím konec okurkové sezóny na blogu)

Přiznávám, že jsem se toto léto s příspěvky trochu flákala. To ale neznamená, že jsem zahálela i co se týká rozšiřování mých vinných obzorů. Proto v brzku můžete očekávat pár tipů na pěkné pálavské Vlašáky nebo na Franciacortu, mladou italskou obdobu šampaňského. A dnes to bude zase Itálie! Nečekejte ale žádné emoce a létající talíře, jen pár tipů a ohlédnutí za krátkým výletem do Apulie,  protože jak už poctiví čtenáři tuší, Itoška je pro mě balzám na duši. A čím víc na jih, tím to funguje lépe. 

Rozhodující roli ohledně místa sehrály relativně levné Wizzair letenky (zpáteční cca 2600 Kč) s odletem ve čtvrtek ráno z Prahy do Bari a s návratem v pondělí do Budapešti. Na Bari jsme se nejdřív dívala trochu skrz prsty, ale nakonec se z něj vyklubalo město s historickým a echt italským centrem, krásnými románskými katedrálami a kostely na každém rohu. Možná bych v centru uvítala víc restauraček, ale takové La Tana del Polpo (aneb Doupě chobotnice, naše večeře zvěčněna na fotkách) nebo Al Pescatore, svůj účel splní a dostanete vrchovatou nálož všech možných bestií, které lze vylovit z moře (včetně třeba mořských ježků). A zkuste to i bez Tripadvisoru. Až uvidíte restauraci, před kterou je fronta místních, zařaďte se do ní, snažte se navázat kontakt s obsluhou (optimálně v italštině – za to jsou plusové body) a zeptejte se, za jak dlouho bude volný stůl (tedy ne, jestli je aktuálně místo - to je jasný, že není). Nestalo se nám ještě, že bychom do 30-40 minut neměli místo a zatím to byl vždycky zážitek, navíc za rozumnou cenu, protože Italové do drahých turistických běsů nechodí. 

A protože každé české srdéčko taky baží po moři, tak v Bari naštěstí najdete i městskou pláž. Nasedněte na autobus B a jeďte na konečnou na Pane e Pomodoro (v překladu chléb a rajčata :)). Není to sice ta nejhezčí pláž, ale koupačku obstará bez problémů. Navíc se na ní večer konají mše, což je docela zážitek sledovat.

Trávit ale celý čas v Bari by byla trochu škoda, proto asi nejdůležitější rada zní – nasedněte na levný a spolehlivý vlak nebo autobus/ půjčte si káru a jeďte poznávat krásy jihoitalských pláží a měst (někde jsem četla, že se Apulii přezdívá Karibik Evropy). Nabízí se třeba Trani, Barletta, Polignano e Mare, Alberobello, Monopoli, Brindisi nebo Lecce. My se ubytovali v Monopoli, rozkošném městečku s bílými dlážděnými ulicemi a pitoreskním modrým přístavem. Hned pod hradbami je menší městská pláž a za dalších 5 minut narazíte na několik zálivů vhodných ke koupání. A vždycky je tu možnost nasednout na autobus 1 nebo 2 a svést se cca 10 minut pod bývalý normanský hrad/ dnes klášter a vykoupat se na veřejné pláži Porto Ghiacciolo, kde vás překvapí ledové prameny ústící do krásně čistého moře (pozor, pláž z druhé strany kláštera je ale placená a zkoušeli po nás chtít 12 Euro - asi nemají moc zkušeností s Čechy).

No, ale jinak fakt není co vytknout. Všichni na nás byli neuvěřitelně milí, zvlášť když ze sebe sypete italštinu na úrovni batolete. S bezpečností žádný problém, turistů si hledí, stačí vytáhnout mapu nebo koukat do jízdního řádu a za chvíli někdo přispěchá s radou. Většinou po nás nechtěli ani platit jízdné za autobus a jednou nám průvodčí odpustil i jízdenky za vlak, protože bychom si koupí ve vlaku připlatili asi 5 Euro. Zkuste si tohle představit u nás...

Doufám, že už jste navnadění a po přečtení příspěvku začínáte balit kufry, ale ještě to není vše. Příště krátce zmíním místní vína, protože ta Primitiva a krásná rosé ze Salenta nebo Castel del Monte se tam samy nevypily, že jo. 


Pozn: Pokud máte pocit, že některé fotky vypadají, jak stáhnuté z google obrázků, tak se vám to nezdá. Stahujeme obrázky z karty a brzy přibude vlastní foto-produkce.  


čtvrtek 28. července 2016

Ibérica, maňana a brněnský Balkán

Asi jste si už všimli, že četnost článků se během léta trochu snížila. To víte, léto, to je maňana, siesta, zvlášť v Brně, které jsem si osobně překřtila na moravské Středomoří (zlý jazyk by možná dokonce řekl Balkán). Zajeďte si na brněnskou přehradu, projeďte se na kolotoči, tlačte se davy, počkejte si ve frontě na langoš (asi nejlepší v Brně), hoďte koupačku a za chvíli uvidíte, že si připadáte jak u moře...Ale dnes to nebude o Balkánu, jako spíš o Španělsku a jeho vínech. A vetřel se sem i jeden Portugalec. Sííí. 


Zvlášť v červnu se to v Brně hemžilo různými food festivaly, takže jste se v podstatě obden mohli cpát vším možným, mít už lehce naváto a ještě se u toho cítit kulturně. Třeba jako na festivalu Fiesta Gastronómica Ibérica s vínem, tapas a různými drobty, za které utratíte strašně moc peněz a stejně nebudete najedení. 

Objevem festivalu pro mě bylo baskické bodegas Aroa, DO Navarra, založeno na konci 90. let a hospodařící na ploše 20 hektarů. Plusem je, že všech svých sedm vinic vedou v ekologickém režimu, některé řady mají bez síry úplně, jiné jsou přeci jen trochu mainstreamovějšího řádu, vždy si drží docela přátelské ceny. Mezi jinak často průmyslovými víny nabízenými na festivalu vybočovaly. 

Jejich Aroa Laia, Garnacha Blanca, ročník 2015, 13,5 % alkoholu, byla plná, ovocně - vanilková záležitost s příjemnou stopou sudu, květů, mandarinek a karamelu. Pěkné šedo-oranžové odlesky naznačovaly kratší maceraci, ale celkově bylo víno spíš méně náročného střihu, taková bílá Rulanda bez výraznější kyselinky, 85 bodů. 


Za letu jsem zkoušela i jejich Aroa Larrosa, 60% Garnacha, 40% Tempranillo, 13 % alkoholu. Nemám k němu poznámky, ale v hlavě uvízla intenzivní tmavě malinová barva s pěkným tříslem, osvěžujícím charakterem lesního ovoce naznačující spíš červené než růžové. Tohle léto jsem obecně nějak slevila ze všech svých nároků a v současných vedrech a dusnu mi fakt nejlíp zachutná jednoduché šťavnaté rosé. Jestli v celé Evropě tak trochu neplatí, že se stoupajícím vedrem obecně klesají nároky na víno a jeho charakter ...? Pokud vám v těhle vedrech ještě funguje mozek, tak nad tím popřemýšlejte... 

Úplná jiná liga byla Aroa Gorena Seleccion, Reserva, ročník 2008, 70% Cabernet Sauvignon, 30% Merlotu, 14,5 % alkoholu, 18 měsíců zrálo na sudu a 28 měsíců na láhvi. Hodně koncentrovaná ale strukturovaná, nasládlá vůně s tóny aronie (fakt tam byla), bezinek a lesního ovoce. V chuti už pěkně suché, opět stejně bobule a lesní plody. Na konci se objevuje příjemná sudová kulatost a plnost doplněná trochu vysušujícícm tříslem. A světe div se, je to v kombinaci neuvěřitelně pitné a šťavnaté, navíc krásně nazrálé. Trochu netypické, ale doporučuji zkusit. 88 bodů. Domácího dovozce, který vína rozléval nikde na netu nemůžu najít, pokud víte, kdo prodává, tak dejte echo prosím. 


Ale to bych nebyla já, kdybych nebásnila o Španělsku, ale neskončila portugalským vínem. Vyprodukováno pod hlavičkou Cooperativa Udaca, Colheita 2014, odrůdy Touriga Nacional, Tinta Roriz, Alfrocheiro-Preto, Dao, 13% alkoholu. Projevem naprosto odlišné od většiny Španělů (kteří byli hutní, nasládlí, kulatí), v Dao se šlo na krev. V projevu mletá paprika, vůně až trochu do syrovějšího masa (jen to hodit na gril :)), lehce ovocné uvařenější tóny, vážnější ale pořád letní záležitost s pěknou kyselinou na závěr. Strukturovanější poznámky opět nejsou, protože víno si koupila drahá polovička, tak jsem ho v rámci investigativní degustace nechtěla moc dlouho svírat v pařátech.... a typicky celé vypít, že. Dala bych 86 bodů. 

Tak takhle si tu v Brně žijeme. Pokud budete mít v pátek chvíli, tak se Brněnští zastavte na street party Otevíráme Minskou, bude se to tam hemžit vínem, tapas, ústřicema a možná přijde i pan mečoun. Olé!