pátek 26. srpna 2016

Nejlepší narozeninový dárek aneb už nevyrábím biologické zbraně, ale víno

Cha! Ke třicetinám jsem si mohla otevřít nějaké luxusní víno (které doma stejně nemám) nebo na rodinnou oslavu dovalit svůj vlastní výtvor (rozuměj zavánějící sirkový demižon, odrůda neznámé staré keře za domem, náročný ročník 2014 -níže foto z 10.července- mikroregion Kouřimsko) a čekat, co se stane. No a stalo se! Zázrak velebnosti! Nevím, jestli to bylo tím stopovým množstvím bentonitu nebo několikerým zoufalým přetáčením a provzdušňováním vína, ale po 2 letech není po sirce ani stopy. 


Ještě před rokem jsem víno zkoušela a bylo na úrovni biologické zbraně. Sirka mi tam naskočila nejspíš z nechání vína pár dnů na hrubých kalech bez dozoru (dokvasilo dřív, protože mi ho rodinka přenesla nahoru do pokoje "kde je trochu tepleji") anebo možná i z použití jediných dostupných kvasinek, které v Kouřimi v místní drogerii měli. A nechtělo se jí oprávněně pryč. Až do minulého víkendu. 

Víno bylo i teď kvalitativně dost nízko (taková horší supermarketovka), mělo útlé tělíčko, rozháranější květinový projev a pořádnou dávku kyselinky. S tou plátkovou sírou jsem teda taky mohla šetřit... a skončilo mi tam i trochu cukříku (což v ročníku 2014 vlastně nebyl problém), alkohol byl i tak nízký, senzoricky cca 10%

Zatím jsem teda spíš na straně chemického Alího (schválně jestli víte, kterému našemu vinaři se tak říká) než s biodynamickými rytíři Jedi. Nicméně další moje pokusy zamořit planetu "Petřiným výběrem z hrůzna" a sirkovými odéry budou pokračovat.

Takže zůstaňte na vlnách a shánějte plynové masky! 


středa 24. srpna 2016

Pár kapek Apulie

Je tu další dávka "Itošky", protože stejně jako jsem se minule rozplývala nad samotnou Apulií, tak nesmím vynechat ani místní vína. Ještě pár desítek let nazpět ale apulijská vína moc za zmínku nestála, jelikož většina místní produkce šla do základních stolních vín nebo putovala na sever jako příměs do severoitalských a francouzských vín. Ale doba se mění a máme tu hezký (a už docela tradiční) příběh o tom, jak se místní vína díky EU dotacím a investicím z velkých vinařství (Antinori) zvedají z popela a my tak dneska můžeme šprtat názvy místních DOC (je jich přes 25, pěkně sepsané je vše o apulijských vínech zde) nebo DOCG, obdivovat bylinková rosé ze Salenta a vychvalovat pěknou strukturu Primitiva, Negroamara nebo Nero di Troia. 

Poslední jmenovaná odrůda zaujala u velkého vinařství (cca 400 hektarů) Torrevento. Vinařství hospodaří hlavně v drsnějším regionu Murgia a mezi jejich nejznámější vína patří námi chutnaná řada Vigna Pedale Reserva, zatříděna jako Castel del Monte DOCG, odrůda Nero di Troia, ročník 2010, 13% alkoholu. Lákadlem při nákupu byly tři pohárky Gambero Rosso, stejně jako doporučení místních při nákupu - asi po 5 minutách mého zálibného čučení do regálu (zvládám i mnohem delší čučení) se ke mně přihnala postarší Italka s jejími tipy na dobrá vína a tenhle výběr mi schválila. 

A co víno? V čerstvé ale vyvážené vůni se ukazují hlavně menší bobule jako ostružiny, višně a maliny následované stopy bylinek. Chuť je už koncentrovaná, džemová, má výrazné ale pěkně strukturované tříslo. Vrstevnaté, charakterní a v puse sametové pitivo, stopa sudu se ukáže nesměle až na úplném konci s odezníváním šťavnatých tříslovin a je vidět, že tady hrál sud ty nejposlednější housle a maximálně lehce otesal třísloviny a vyhladil chuť. Profesionální práce, která nenechá nikoho chladným. 88 bodů. Koupeno za 12 Euro, ale dá se sehnat i kolem 10 Euro, u nás mají možná v nabídce jiný ročník  tady

A u zvučných apulijských jmen ještě zůstaneme. Jestli jsou nějaká vína, na které jsou místní hrdí a která nejraději doporučují (soudě dle rad hodné supermarketové paní) tak jsou to jejich rosé. Apulie nejsou jenom červená vína, v supermarketech a vinotékách jsou stejně zastoupena místní bílá, rosé a červená, až mi to připomínalo naši produkci. Nejznámějším zástupcem co do rosé je tradiční a opět velké vinařství Leone de Castris ze Salenta (cca 450 hektarů) a jejich Five Roses, Salento IGT, odrůdově 90% Negroamaro a 10% Malvasia Nera di Lecce, ročník 2015, 11,5 % alkoholu. Víno potěší krásnou svěží ovocnou vůní s jahodami a lesními plody podpořenou lehce stopou bylinek a mleté papriky. V chuti navazuje na vůni, pěkné středně postavené tělo s překvapivě dlouhým koncem tvořeným svíravým tříslem a jemnou ale akurátní kyselinkou, působilo suchým a šťavnatým dojmem. Charakternější rosé, co mi hodně sedělo (na rozdíl od vidiny těch 5 dětí, které označuje počet růží v názvu). 87 bodů. Cena tam kolem 9 Euro, u nás podle všeho dováží Vinostrada.cz



čtvrtek 18. srpna 2016

Leťte do Bari a užívejte Apulii! (aneb hlásím konec okurkové sezóny na blogu)

Přiznávám, že jsem se toto léto s příspěvky trochu flákala. To ale neznamená, že jsem zahálela i co se týká rozšiřování mých vinných obzorů. Proto v brzku můžete očekávat pár tipů na pěkné pálavské Vlašáky nebo na Franciacortu, mladou italskou obdobu šampaňského. A dnes to bude zase Itálie! Nečekejte ale žádné emoce a létající talíře, jen pár tipů a ohlédnutí za krátkým výletem do Apulie,  protože jak už poctiví čtenáři tuší, Itoška je pro mě balzám na duši. A čím víc na jih, tím to funguje lépe. 

Rozhodující roli ohledně místa sehrály relativně levné Wizzair letenky (zpáteční cca 2600 Kč) s odletem ve čtvrtek ráno z Prahy do Bari a s návratem v pondělí do Budapešti. Na Bari jsme se nejdřív dívala trochu skrz prsty, ale nakonec se z něj vyklubalo město s historickým a echt italským centrem, krásnými románskými katedrálami a kostely na každém rohu. Možná bych v centru uvítala víc restauraček, ale takové La Tana del Polpo (aneb Doupě chobotnice, naše večeře zvěčněna na fotkách) nebo Al Pescatore, svůj účel splní a dostanete vrchovatou nálož všech možných bestií, které lze vylovit z moře (včetně třeba mořských ježků). A zkuste to i bez Tripadvisoru. Až uvidíte restauraci, před kterou je fronta místních, zařaďte se do ní, snažte se navázat kontakt s obsluhou (optimálně v italštině – za to jsou plusové body) a zeptejte se, za jak dlouho bude volný stůl (tedy ne, jestli je aktuálně místo - to je jasný, že není). Nestalo se nám ještě, že bychom do 30-40 minut neměli místo a zatím to byl vždycky zážitek, navíc za rozumnou cenu, protože Italové do drahých turistických běsů nechodí. 

A protože každé české srdéčko taky baží po moři, tak v Bari naštěstí najdete i městskou pláž. Nasedněte na autobus B a jeďte na konečnou na Pane e Pomodoro (v překladu chléb a rajčata :)). Není to sice ta nejhezčí pláž, ale koupačku obstará bez problémů. Navíc se na ní večer konají mše, což je docela zážitek sledovat.

Trávit ale celý čas v Bari by byla trochu škoda, proto asi nejdůležitější rada zní – nasedněte na levný a spolehlivý vlak nebo autobus/ půjčte si káru a jeďte poznávat krásy jihoitalských pláží a měst (někde jsem četla, že se Apulii přezdívá Karibik Evropy). Nabízí se třeba Trani, Barletta, Polignano e Mare, Alberobello, Monopoli, Brindisi nebo Lecce. My se ubytovali v Monopoli, rozkošném městečku s bílými dlážděnými ulicemi a pitoreskním modrým přístavem. Hned pod hradbami je menší městská pláž a za dalších 5 minut narazíte na několik zálivů vhodných ke koupání. A vždycky je tu možnost nasednout na autobus 1 nebo 2 a svést se cca 10 minut pod bývalý normanský hrad/ dnes klášter a vykoupat se na veřejné pláži Porto Ghiacciolo, kde vás překvapí ledové prameny ústící do krásně čistého moře (pozor, pláž z druhé strany kláštera je ale placená a zkoušeli po nás chtít 12 Euro - asi nemají moc zkušeností s Čechy).

No, ale jinak fakt není co vytknout. Všichni na nás byli neuvěřitelně milí, zvlášť když ze sebe sypete italštinu na úrovni batolete. S bezpečností žádný problém, turistů si hledí, stačí vytáhnout mapu nebo koukat do jízdního řádu a za chvíli někdo přispěchá s radou. Většinou po nás nechtěli ani platit jízdné za autobus a jednou nám průvodčí odpustil i jízdenky za vlak, protože bychom si koupí ve vlaku připlatili asi 5 Euro. Zkuste si tohle představit u nás...

Doufám, že už jste navnadění a po přečtení příspěvku začínáte balit kufry, ale ještě to není vše. Příště krátce zmíním místní vína, protože ta Primitiva a krásná rosé ze Salenta nebo Castel del Monte se tam samy nevypily, že jo. 


Pozn: Pokud máte pocit, že některé fotky vypadají, jak stáhnuté z google obrázků, tak se vám to nezdá. Stahujeme obrázky z karty a brzy přibude vlastní foto-produkce.  


čtvrtek 28. července 2016

Ibérica, maňana a brněnský Balkán

Asi jste si už všimli, že četnost článků se během léta trochu snížila. To víte, léto, to je maňana, siesta, zvlášť v Brně, které jsem si osobně překřtila na moravské Středomoří (zlý jazyk by možná dokonce řekl Balkán). Zajeďte si na brněnskou přehradu, projeďte se na kolotoči, tlačte se davy, počkejte si ve frontě na langoš (asi nejlepší v Brně), hoďte koupačku a za chvíli uvidíte, že si připadáte jak u moře...Ale dnes to nebude o Balkánu, jako spíš o Španělsku a jeho vínech. A vetřel se sem i jeden Portugalec. Sííí. 


Zvlášť v červnu se to v Brně hemžilo různými food festivaly, takže jste se v podstatě obden mohli cpát vším možným, mít už lehce naváto a ještě se u toho cítit kulturně. Třeba jako na festivalu Fiesta Gastronómica Ibérica s vínem, tapas a různými drobty, za které utratíte strašně moc peněz a stejně nebudete najedení. 

Objevem festivalu pro mě bylo baskické bodegas Aroa, DO Navarra, založeno na konci 90. let a hospodařící na ploše 20 hektarů. Plusem je, že všech svých sedm vinic vedou v ekologickém režimu, některé řady mají bez síry úplně, jiné jsou přeci jen trochu mainstreamovějšího řádu, vždy si drží docela přátelské ceny. Mezi jinak často průmyslovými víny nabízenými na festivalu vybočovaly. 

Jejich Aroa Laia, Garnacha Blanca, ročník 2015, 13,5 % alkoholu, byla plná, ovocně - vanilková záležitost s příjemnou stopou sudu, květů, mandarinek a karamelu. Pěkné šedo-oranžové odlesky naznačovaly kratší maceraci, ale celkově bylo víno spíš méně náročného střihu, taková bílá Rulanda bez výraznější kyselinky, 85 bodů. 


Za letu jsem zkoušela i jejich Aroa Larrosa, 60% Garnacha, 40% Tempranillo, 13 % alkoholu. Nemám k němu poznámky, ale v hlavě uvízla intenzivní tmavě malinová barva s pěkným tříslem, osvěžujícím charakterem lesního ovoce naznačující spíš červené než růžové. Tohle léto jsem obecně nějak slevila ze všech svých nároků a v současných vedrech a dusnu mi fakt nejlíp zachutná jednoduché šťavnaté rosé. Jestli v celé Evropě tak trochu neplatí, že se stoupajícím vedrem obecně klesají nároky na víno a jeho charakter ...? Pokud vám v těhle vedrech ještě funguje mozek, tak nad tím popřemýšlejte... 

Úplná jiná liga byla Aroa Gorena Seleccion, Reserva, ročník 2008, 70% Cabernet Sauvignon, 30% Merlotu, 14,5 % alkoholu, 18 měsíců zrálo na sudu a 28 měsíců na láhvi. Hodně koncentrovaná ale strukturovaná, nasládlá vůně s tóny aronie (fakt tam byla), bezinek a lesního ovoce. V chuti už pěkně suché, opět stejně bobule a lesní plody. Na konci se objevuje příjemná sudová kulatost a plnost doplněná trochu vysušujícícm tříslem. A světe div se, je to v kombinaci neuvěřitelně pitné a šťavnaté, navíc krásně nazrálé. Trochu netypické, ale doporučuji zkusit. 88 bodů. Domácího dovozce, který vína rozléval nikde na netu nemůžu najít, pokud víte, kdo prodává, tak dejte echo prosím. 


Ale to bych nebyla já, kdybych nebásnila o Španělsku, ale neskončila portugalským vínem. Vyprodukováno pod hlavičkou Cooperativa Udaca, Colheita 2014, odrůdy Touriga Nacional, Tinta Roriz, Alfrocheiro-Preto, Dao, 13% alkoholu. Projevem naprosto odlišné od většiny Španělů (kteří byli hutní, nasládlí, kulatí), v Dao se šlo na krev. V projevu mletá paprika, vůně až trochu do syrovějšího masa (jen to hodit na gril :)), lehce ovocné uvařenější tóny, vážnější ale pořád letní záležitost s pěknou kyselinou na závěr. Strukturovanější poznámky opět nejsou, protože víno si koupila drahá polovička, tak jsem ho v rámci investigativní degustace nechtěla moc dlouho svírat v pařátech.... a typicky celé vypít, že. Dala bych 86 bodů. 

Tak takhle si tu v Brně žijeme. Pokud budete mít v pátek chvíli, tak se Brněnští zastavte na street party Otevíráme Minskou, bude se to tam hemžit vínem, tapas, ústřicema a možná přijde i pan mečoun. Olé! 


pátek 15. července 2016

Je Filip Mlýnek vinařský Švejk?

Tahle otázka mi párkrát přišla na mysl během degustace Klubu Přátel dobrého vína. Oceňovaný vtipálek Filip vlastní vinařství v Dolních Dunajovicích, zároveň pracuje jako enolog u Volaříků a kromě vína neumí snad o ničem mluvit moc vážně. I když překřtění Autentistů na Autisty, Chardonnay na plevel Mosely a označení Vladimíra Železného jako milovníka kopřivových Sauvignonů nebylo úplně košér, nějak se na člověka, jehož etikety vznikaly údajně na divokém marihuanovo - vínovém večírku, nejde zlobit. Sama jsem byla nařknuta, že se během degustace dloubu nudou v nose (což je dost nepravděpodobné, jelikož tuto činnost provádím výhradně v soukromí).

Jediná vážná až smutná věc je, jak obtížně jsou vína od Filipa sehnatelná, proto byla tahle skoro En Premieur (krátce nalahvovaná vína ročníku 2015) výborná i na nákup, a podle prvních informací padaly prodejní rekordy. A vlastně to chápu. Byť většina kousků byla ještě krapet rozbitá, tak snesla srovnání s německými Ryzlinky ochutnanými o pár týdnů dříve, tj. ukázala čistý projev, kvasnice a ovocnou štavnatost. 

Mně se převelice líbil hned první Ryzlink vlašský z nakoupených hroznů ze Sedlece, trať Zátiší-Hliník, suché. Stejně jako u ostatních vín i tady mám poznámku “germánský” projev, čisté, trochu reduktivní, lehce kvasnice, šťavnaté, citrusy, grep, pěkně zakomponovaná ale výrazná kyselina. Velice pitné! 86 bodů. Fajný byl překvapivě i Hibernal z Liščího vrchu z Březí, suché, zrálo déle na kvasnicích, i tak dost aromatická voňka, ale díky autolýze a skoro 9 gramů kyselin působilo svěže a šťavnatě. 86 bodů. 

Obecně mne u Filipa dostaly vlastně všechny Vlašáky a ani suchý Ryzlink vlašský z Liščího vrchu nebyl výjimkou a nadchnul botrytickým projevem, stoupou grepu a pěkným plným tělem. 87 bodů. A u Vlašáčků ještě zůstaneme, byť nejsem úplně cukříková holka, tak polosladký Vlašák z Mikulova z trati Valtická zachutnal a pořídila jsem si ho domů. Opět botrytické (až 90 % hrozna bylo prý napadeno, jak by řekl Radek Sotolář: moc pěkný kožíšek J), sladší, ale má zároveň pevné tělo, tvar a výraz. Přenesl mne medovým a až trochu čajovým projevem někam k legendárním Vlašákům z Mikrosvínu. Ach ta nostalgie. 90 bodů. 

A nezapomeňme na Rýňáky! Fajn byl suchý a ovocný Ryzlink rýnský s lehkou hořčinkou z Valtické z Mikulova (hrozno nakupují z téhle trati od Tanzbergu), ale i tady u mne zase vyhrál druhý kousek se zbytkovým cukrem, polosuchý Ryzlink rýnský z Dunajovického kopce. Pěkný "Němec" s medem, meruňkou a lipovým květem, lehká stopa minerality, moc fajn věc. 87 bodů. Mé srdéčko si ale ten večer prostě získaly líbivé botrytické Vlašáky, těžko jim konkurovat. Vůbec bych se nezlobila, kdyby více vinařů u nás občas během teplého mlžného podzimu pozapomnělo posbírat hrozny Vlašáku. 

No zábavný večer to byl! Až někdy Filipa potkáte, tak si nechte vyprávět, jak vznikaly barevné etikety nebo proč se rozhodl vyrábět nově i oranžové víno, ale zas tak moc mu to nežerte, těžko říct, jestli si nedělá srandu. To radši pijte jeho víno! 

úterý 28. června 2016

Ein Riesling!

Poslední dobou mám štěstí na samá krásná vína. Nadmíru zdařile vyšla degustace archivních kousků v Moravské bance vín, a podle očekávání se líbilo i srovnání mladých německých ryzlinků v Klubu Přátel dobrého vína v podání Martina Procházky, kterého můžete jinak znát hlavně od Volaříků. Jediná výtka předtím než přejdu na chválení a slastné pomlaskávání nad víny – neměla jsem dost času na vzorky a zalitovala jsem, že jsem si nemohla srovnat jednotlivé tematické flighty vín mezi sebou. Ale teď už jen chvála a ty mlasky...


Pořád jsem se nerozhodla, jestli mi ze třech prezentovaných vinařství sedl spíš Carl Loewen z Mosely (kvalitativně nejvyrovnanější vzorky) nebo Von Winning z Pfalze (krásná práce vinaře a otištěná myšlenka do vína). Každopádně jedno z nejznámějších vinařství Německa, Weingut KünstlerRheingau mi vyšlo z porovnání nejhůře, jsem to ale rozmazlená slečinka. Objektivně byla vína od Künstlera krásná, čistá, jen působila „průmyslověji“ a neměla takovou živost a jiskru, jako vína Loewa a Winninga.

Vemte si třeba hned první víno od Carla Loewena, Riesling Quant, ročník 2015, směs z více poloh, čistý nerez. Ještě je mladičké, syrové, zároveň hutné, vystupují kvasnice a šťavnatá výrazně citrusová kyselina. V těle chuti se už otevírá ovocitější projev do exotiky. Na konci se pomalu rýsuje jemný lipový med. Z těch tří ještě nejsyrovější a nejrozbitější, ale nějak jsme si v našem rozpoložení sedli. 86 bodů. 

Od stejného vinařství byl krásný i Riesling z trati Laurentiuslay (Erstes Gewachs) se starými keři, ročník 2015. Tady už se při kvašení a zrání zapojili i velké sudy, barva citrónová, projevem neuvěřitleně živé, intenzivní. Zároveň zůstávají na patře výrazné kvasnice, ke konci příjemná nasládlost a mineralita. Komplexní, harmonické, prostě dobré. 87 bodů. A vyšší řada, tj. Riesling Maximin Herrenberg 1896 (Grostes Gewachs), ročník 2015 rozhodně taky nezklamala a vrátila mne ve vzpomínkách někam ke Knollovi do Wachau. Silné intenzivní víno s výraznou ale vyváženou aromatikou s medem, sušenými bylinkami a květy, opět kvasnice, sametovost, krásné citrusy, charakter z toho jen řve – lehce ovíněná jsem si napsala, že ta velká bílá vína ze střední Evropy jsou ve své velikosti dost často uniformní. Ať žijí problémy prvního světa! 88 bodů.  

A na závěr Weingut von Winning z PfalzeTady už se jede biodynamika s pár hodinami macerace, spontánním kvašením, sudy, zráním na kvasnicích. Win Win Riesling, ročník 2015, blend ze 4 vinic, bylo pro mě víno večera. Hodně ovocné, kromě citrusů i broskve a meruňky, pěkná struktura, šťavnaté, zábavné, ale zároveň líbivé, srozumitelné a takové „easy going“. Tohle je asi nejlepší podbízivé víno na světě J  90 bodů.

A na konec pro srovnání i jedna 2014. Snad i desetileté děcko by dokázalo poznat rozdíl mezi ročníky 2014 a 2015, ta loňská veselá ovocnost a šťavnatost je neuvěřitelná. Třeba právě Riesling od Von Winninga, Herrgottsacker z ročníku 2014 bylo diametrálně odlišné víno – převažují kvasnice a mineralita, dlouhá macerace, objevuje se příjemná slanost, maximálně kapka citrónu v pozadí. Čistý projev s výraznější kyselinou, trochu uzavřenější kousek. Bylo neuvěřitelně charakterní, ale nemůžete prostě jen tak z letní hravé komedie (aka loňský ročník) přeladit na drama a dumání, kdo je vrah (samozřejmě ročník 2014). 86 bodů. 

U všech 3 vinařství mi ten večer neuvěřitelně zachutnala kombinace syrovějších a neuhlazených kvasnic s citrusovou šťavnatostí a ovocností ročníku 2015. Svůdná kombince pro moje chuťové buňky, pilo se to samo. Kdybyste něco podobného hledali v domácí produkci, tak bude nejlepší volbou asi Filip Mlýnek, který byl 3 roky u Künstlerů na praxi a jede hodně tenhle styl. Ale o tom zase příště J

středa 22. června 2016

Šťavnatá Itálie

Pokud existuje země, kam bych mohla jezdit pořád, neomezeně, navždy a stále, tak je to jednoznačně Itálie. Nejlepší dovolená pro mozek, galeje pro žaludek, žlučník a játra. Místní naturel je prostě nakažlivý, takže po pár dnech už taky házím prackama na všechny strany, jsem hlasitá, poživačná a bezstarostná. Teda o trochu víc než normálně. V rodinných archivech jsme totiž vybádali, že se jedna naše příbuzná jmenovala příjmením Pisa, těžko říct, co byla zač, ale možná mi přece jen trochu toho Sangiovese v žilách koluje, si? A nejen kvůli mé italské závislosti a pochybných kořenům jsem měla radost z nedávno ochutnaných italských vín od wineplanet.cz

A nebylo to vůbec zlé. Hned Pinot Grigio z řady Selezione od známého a v regionu Alto Adige důležitého vinařství Elena Walch, ročník 2014, ukázal, jak vypadá takové Rulandské šedé po italsku – ve vůni minimum ovoce, jemné květy, elegance, jemnost. Pevná krémová chuť s pěknou kořenito – mandlovou kyselinkou, hezká mineralita a svěží kyselinka. 85 bodů a krásná ukázka, jak chutná pevné a přísné Pinot Grigio. Na první pohled jsou s naší nebo alsaskou Rulandou příbuzné asi jako Deni DeVito s Arnoldem Schwarzeneggerem J

 
Druhým kouskem bylo Toskánsko, a ještě známější a v Itálii vlivné vinařství Villa Antinori Rosso, Toscana IGT, ročník 2013. Převažuje Sangiovese s příměsí Cabernetu Sauvignon, Merlotu a Syrah. Zrálo 12 měsíců na amerických, maďarských a francouzských sudech, pak 8 měsíců na láhvi.  Hluboká rudá barva, světlejší rubínové okraje a pěkné živé odlesky. Vůně ovocná, přechází přirozeně od kyselejších višní a třešní k uvařenějším marmeládovým tónům. V chuti zaujme neuvěřitelná šťavnatost, pěkně zakomponovaná kyselina podpírající jinak hodně ovocné tělo s višněmi, bobulemi, trochou skořice a hořké čokolády, lehce podhoubí a zemitější tóny.  

Víno ukazuje jemné a hladké tříslo, lehce závěrečně drhne na patře, ale celkově je finiš příjemný, středně dlouhý. Není přehnaně intenzivní, jeho síla je spíš v eleganci a hravosti, pro mě jako vyznavače lehčích a rafinovanějších vín je tohle perfektní volba. 90 bodů! 

Na wineplanet naceněno rozumně, i třeba v porovnání s jinými e-shopy

čtvrtek 9. června 2016

Krásná domácí vína za hubičku a trochu toho stěžování

Už v jednom z prvních pokusných příspěvků jsem psala, že jsem v oblasti vína takový Láďa Hruška, snažím se vyhledávat spíš cenově dostupná vína (i když to občas bolí), protiví se mi ceny některých "světových, legendárních a ikonických" vín, ale i spekulace, snaha vydělat za každou cenu...však to znáte. Já vím, víno je komodita jako každá jiná, někde jeho výroba prostě stojí víc, do toho dovoz, marže... Ať si na mě neviditelná ruka trhu klidně vystrčí prostředníček, ale stejně si nekupuji a asi ani nikdy nebudu kupovat pro domácí spotřebu vína za víc než cca 450 Kč. A i tahle částka mě, která velkou část dospívání nakupovala oblečení jen v sekáčích, protože peníze prostě nebyly, přijde přes čáru. 

Na druhou stranu, sekáče a radost z toho objevit krásný kus oblečení za pár korun mě baví dodnes a nějak se mi tyhle proletářské radovánky přelily i do vína a snahy objevovat krásná cenově dostupná vína spíše než přicházet na chuť vyhlášeným domům. Třeba zrovna nedávno jsem měla ohromnou radost ze dvou krásných a cenově dostupných domácích vín, takže tímto utínám své sociálně orientované výlevy a podíváme se na ta vína, že :) 

Richard Tichý, Rulandské bílé, ročník 2012, trať Hastrmany, obec Hrušky, suché. Krásná zlatá barva, v bohaté vůni ukázkově nazrálá bílá Rulanda (tj. kulatost, vanilka, mandarinka, citrusy) k tomu pár kapek medu, trochu ringlí a meruněk. V chuti krásně navazuje harmonickým a nenuceným spojením smetanovo-vanilkové nasládlosti a kulaté kyselinky, opět se objevují mandarinky, limetkový cheesecake, červená zralá jablíčka. Víno má 14% alkoholu, my hádali tak 12% a ještě si libovali, jak není alkoholické. Krásně se to zakomponovalo a víno působí elegantním a nenuceným dojmem. 89 bodů. 

Objektivně je teď na vrcholu, pokud máte doma, tak nezahálejte a do roka to vypijte, nejlépe s chřestem a smetanovou omáčkou jako my. A poslední poznámka - zakoupeno asi za 130 Kč na Otevřených sklepech v Hruškách. Hahaha! 


Druhý adept na "kauf roku" je Ryzlink rýnský ze Školního statku Mělník. Jak si všichni prdí do gatí z ročníku 2007, tak mě se to povedlo i s ročníkem 2008. Trať Neuberská, obec Mělník, suché. Barva světlá, citrónová, těch 8 let na ní není znát. Přímočará ale široká vůně ukazuje pěknou nazrálost, lehce "osvěžená" petrolejem a mineralitou, postupně se otevírá a ukazuje rozkvetlou jarní zahradu, klasický lipový med, sušené meruňky a lehkou stopu exotiky - ananasu a manga. V chuti vzdor vůni už méně expresivní ovoce, hodně citrusových tónů a medové nazrálosti, překvapí ještě dost důrazná kyselinka, co si umí dupnout na patro, ale vytváří ten charakteristický šťavnatý a pitelný dojezd. Po chvíli se trochu umravnila a dala v závěru prostor i decentní mineralitě, petroleji a sladšímu vanilkovému tónu. Alkohol v normě (12%), akorát široké, aby zbytečně nerozptylovalo, pěkně expresivní a osvěžující. Příjemná lochtající kyselinka, jemná nazrálost. Tohle má vše, a navíc ještě pár let vydrží. 90 bodů. 


Testováno při grilovačce na typické středočeské rodince pijící hlavně polosladké Tramíny a aktuálně i Hibernaly. Byla nadšená stejně jako já. Koupila jsem za 150 Kč přímo od študáků na zemědělské výstavě v Lysé nad Labem. Nyní stále cenově dostupné na Mělnických vínech....a já už přemýšlím, kdy Mělník podegustujeme i v Brně.