Lenka Sedláčková: "Víc lidí navštívilo vesmír než kolik jich udělalo zkoušky Master of Wine"

Pokud se vám líbil rozhovor na Podkorkem.cz, tak přináším taky svoji trošku do mlýna. Před pár týdny jsem byla v Londýně a dohodla se s Lenkou Sedláčkovou, první českou MW, na původně kratším rozhovoru. No nakonec jsme si vydržely povídat hodinu, moc fajn to bylo. Příště se Lence ještě pokusím vetřít na nějakou degustaci :)

Standardní otázka na začátek - jaké jsou první pocity po získání titulu Master of Wine (MW)?

První pocit byl velká úleva,  byla jsem ráda, že už to mám za sebou a že konečně můžu mít zase soukromý život. Ty 4 roky co jsem studovala jsem zároveň pracovala na plný úvazek, takže studium přes večery, víkendy, dovolený, jedeš pořád nonstop.

A k samotnému titulu Master of Wine, jaký má vlastně charakter? V zahraničí mi přijde, že je to jeden z mála titulů kromě doktora, kteří lidé veřejně prezentují.

Nás je na světe jen 343, tak se říká, že více lidí navštívilo vesmír než kolik jich udělalo zkoušky MW, lidé jsou na to hodně hrdí. Já si nový titul také hned dala za jméno a na email, na Twitter, atd.

Ohledně kvalifikace, je to oficiální kvalifikace v rámci Institute of Masters of Wine, který není spojen s žádnou univerzitou, ale je to v podstatě nejvyšší kvalifikace kterou může člověk získat ve světě vína. Master Sommelier je taky důležitý, ale myslím si, že Master of Wine je brán ještě výš.

V porovnání s Master Sommelier je to asi víc akademické?

Je to více akademické vzdělání, ano, ale zároveň je i praktické a technické. Není to čistě jenom o víně, o odrůdách, o pěstování vína po celém světě atd, je to zároveň i o byznysu.  Člověk musí vědět vše, co se týká světových trendů a mít komplexní přehled.

Kdy jsi začínala tušit, že bys chtěla aspirovat na Master of Wine?

Já jsem o tom už dříve trochu přemýšlela, ale nebrala jsem to vážně. Pak jsem se seznámila se svým už nynějším manželem (Justin Knock), který je Master of Wine, který mě do toho v podstatě taky trochu posunul. Vždycky jsem byla ambiciózní, takže bych se do toho asi bývala pustila sama, ale ne tak brzo po tom, co jsem dokončila WSET Diploma.

A jaká byla Tvoje cesta obecně k vínu, začala až tady v Anglii nebo už dříve v Čechách?

V Čechách ne, začala právě až tady. Nejdříve jsem tu studovala IT, některé věci mě v IT bavily, některé ne. Třeba programování mě vůbec nebavilo, tak jsem si říkala, co to dělám, proč si nenajdu nějakou práci, která je zajímavá, která je trošku jiná, ale ještě jsem v ten moment nevěděla, co by to bylo.  Jeden večer jsem šla na degustaci do lokální vinotéky, kde pracoval kamarád. Hrozně mě to bavilo, ptala jsem se na tolik věcí, že mi nabídli práci. Odtamtud jsem se dostala do firmy, kde pracuju teď a tam jsem se začala posouvat.

A v práci Tě tlačili do toho, aby sis udělala nějaké certifikace?

Ne, vůbec, vše bylo ode mě.

Ale teď s titulem to musí být pro Tebe v práci lepší, ne?

Věci se tak rychle nemění, ale měnit se budou. Každopádně jsem si všimla, že mě lidé najednou berou trochu jinak. Nejen kolegové, ale i klienti a vinaři. A to je hezké.

A pamatuješ si třeba ještě, co to bylo za první degustaci, na které si byla a která Tě tak nadchla?

Ano, to si pamatuju, protože ta vína, co jsem tehdy ochutnávala teď reprezentuji v Británii. Jednalo se o vína ze Španělska (Rioja).

Pamatuji si, že když jsem začala pracovat v místní vinotéce, tak jsme prodávali vína R. Lopez de la Heredia z Riojy, hodně tradiční styl, který před těmi 12 lety nebyl v módě. Vína dlouho leží na sudu, jsou hodně suchá, ne moc mohutná, vůbec to není komerční styl, kterému by spotřebitelé rozuměli. Nejsou moc ovocná, spíše zemitější s tóny kůže, a i když jsem byla začátečník, tak mě tahle vína nadchla. Tak jsem si řekla, že tenhle byznys by mohl být něco pro mě.

Takže jsi pracovně hodně zaměřená na Španělsko?

Pracovně a osobně taky. Moji závěrečnou dizertační práci pro MW jsem taky zaměřila na španělská vína, konkrétně na Top Cava Reservy a Gran Reservy.

Změnily se Ti nějak chutě za tu dobu, co víno piješ a co se mu věnuješ?

Já jsem člověk, co rád objevuje nové věci, ale zároveň budu vždycky mít ráda klasiky jako Burgundsko, Španělsko, Champagne a Německo, tato vína si vychutnávám často. Ale zajímám se víc i o Italská vína, Americká vína, Jižní Afrika je tady momentálně hodně žádaná...teď jsem zrovna byla v Řecku ochutnávat a tam se taky děje plno zajímavých věcí. Takže určitě se mi svým způsobem mění preference a chuť, ale ten styl vína, který mám ráda, tak ten se moc nezměnil.

Mám ráda vína, která jsou autentická, která nemají tak vysoký alkohol, červená třeba kolem 13-13.5%. Takže vína, která jsou lehčí, a která ukazují hlavně terroir vinohradu a styl regionu, odkud pochází.

To i u nás začíná zaznívat, že je to současný trend, spíše lehčí nejen červená vína.

Ono se to zase vrací zpátky, ona devadesátá léta a začátek 21. století vynesl nahoru vína s výrazným projevem dubu, extraktivní vína, vysoce hodnocená s „Parker points“ J , od toho se nyní trochu odklání, ale myslím, že za 10 - 15 let se to zase trochu změní, protože lidé pořád chtějí změnu. Když se člověk podívá na historii vína,  tak lidmi oblíbené styly vín nikdy nebyly stejné, třeba styly Bordeaux nebo vína z Burgundska se časem také změnily, a to i za posledních pár desetiletí. Samozřejmě to není jen tím, co lidé žádají, je to i změnou klimatu atd.

A co je v Londýně a UK oblíbené víno nebo země u koncových spotřebitelů?

U spotřebitelů to je definitivně Prosecco. Co jsme zpozorovali za posledních pár let, tak konzumace bílých a červených se snižuje, ale konzumace šumivých vín vzrůstá. Ale většina z toho je bohužel Prosecco. Problém s Proseccem je v tom, že ukrádá na prodeji šumivým, ale i bílým vínům. Dneska si lidé místo bílého vína k večeři otevřou Prosecco, je to jednoduché, lehké pití a nemusí se nad tím přemýšlet.

Sauvignon Blanc je také hodně populární, zejména z Nového Zélandu. To se prodává samo, je to víno, od kterého člověk ví, co čekat. Stejně tak Pinot Grigio.

Znalci, obchodníci s vínem a sommeliéři jsou ale sofistikovanější, u nich vzrůstá zájem o Itálii a Jižní Afriku. Na Jižní Africe je zajímavé, že tam najdeme hodně starých vinic nebo odrůdy, které jsou jiné, než by člověk čekal, např. portugalské odrůdy, Clairette Blanche, Semillon Gris, Cinsault atd, není to vše jen Chenin Blanc, a oni to všechno míchají dohromady. Nejzajímavější region je nyní Swartland to je v podstatě poušť, hrozně sucho a vedro, ale je tam právě hodně starých vinic, ty révy jsou 60, 80  nebo 100 let staré, dlouho se zanedbávaly, ale lidé se o ně znovu začínají starat. Sklízí hodně brzy, aby zachovali kyseliny a mísí všechny odrůdy dohromady, takže ta výsledná kombinace je hodně zajímavá.

Nedávno jsem viděla dokument The Somm a to neuvěřitelné vypětí lidí, kteří se připravují na zkoušku, jak pořád šprtají, ochutnávají a jsou před tou zkouškou úplně mimo. Bylo to podobné i u vás před zkouškami, studovali jste třeba taky v kolektivu?

Před zkouškou jsou to hrozné nervy. My jsme třeba měli studijní klub, kde jsme byly jen tři holky, na začátku nás bylo víc, ale my tři jsme pracovaly hrozně tvrdě, a chtěly jsme těmi zkouškamí projít rychle. Ti ostatní s námi prostě nemohli držet tempo a pro nás to bylo důležité, mít vedle  sebe někoho, kdo Tě pořád motivuje.

Ale v porovnání s Master Sommelier zkouškou, která je ústní, Master of Wine zkouška je psaná. Master Sommelier ochutnává a mluví o těch vínech, myslím že to trvá jen jeden den. Master of Wine zkouška je čtyřdenní a je tam hodně psaní,  tři dny je každé ráno ochutnávka, 12 vín každý den a na to má člověk 2 hodiny 15 minut, kde musíš popisovat vína, psát o jejich kvalitě, regionu, odrůdě, vinařské technice atd. Takže Tě to nutí hodně rychle degustovat, musíš mít systém, na ochutnání máš v podstatě 3 minuty na 1 víno. Otázky občas obsahují i nápovědy – třeba tato 3 vína jsou ze stejné odrůdy, nebo tato 3 jsou ze stejného regionu. Občas ale nápovědu nedají a všech 6 vín je úplně jiných, jiná odrůda a jiná země, takové otázky jsou nejtěžší.

A když mluvíme o těch obavách, bylo tohle nejhorší nebo tam byli ještě nějací strašáci? 

Člověk ví, že má před sebou 4 dny zkoušek. Ten první den před zkouškou jsem nespala, protože funguje adrenalin, panika, a první degustace je tak ta nejhorší. To jsou zrovna bílá vína (pozn: následující den jsou červená a třetí den šumivá, fortifikovaná). Já jsem vždycky byla nejlepší v bílý vínech, ale díky nervozitě se mi při zkoušce dařilo nejlépe u červenýh vín, protože po prvním dnu už z člověka ta nervozita trochu spadne.

A vzpomněla by sis na nějaké důležité nebo silné momenty během studia na zkoušky?

Nejlepší momenty byly s kamarády, se kterými jsme studovali. S holkami jsme založily blog thewinemonkeys.com, hezky se to rozjelo, děláme spolu spoustu věcí, jedna kolegyně za její příspěvky vyhrála „Emerging Wine Writer of the Year“. A bylo super, že jsem se seznámila s takovýma lidma, se kterýma můžu pokračovat i v budoucnu.

Znala jsi už předtím okruh Masters of Wine?

Právě že ne, tohle je jedna z nejlepších věcí na titulu MW, seznamovat se a dělat si kontakty. Někteří lidé začnou studovat jen kvůli kontaktům a nikdy to nedodělají, Institut se teď snaží tohle omezit, takže vstupní zkouška je dnes mnohem těžší než bývala. Dřív se na kurz dostal skoro každý, ale málokdo postoupil přes první rok. A lidi co dělali zkoušky před začátkem 21. století  Ti řeknou, že v jejich dobách to bylo celkově jednodušší. Před 30 nebo 40 lety třeba člověk nemusel vědět nic o Novém světě – o amerických nebo jihoamerických vínech, všechno bylo Champagne, Bordeaux, klasiky, teď už to tak není. Člověk musí mít celosvětový přehled.

A jaké máš vztahy s Masters of Wine, které znáš, je to spíše neformální?

S některými jsou neformální, s některými formální. Obchod s vínem je tady obecně plný super přátelských lidí, to je jedna z výhod práce s vínem, rozhodně lepší než třeba práce v bance. Všichni se snaží pomoci, nikdo Ti nešlape na paty. Všichni přejí, aby se Ti to povedlo.

Zaměřují se lidé s MW titulem častěji pak na zemi původu a prosazují region, odkud pocházejí?

Většinou ano, například existují dva řečtí MWs a ti se hodně zaměřují na to, aby po celém světě prosazovali vína z Řecka. Já mám problém, že jsem v 18-ti odešla z Čech, takže jsem se v české produkci nikdy moc nepohybovala. Přemýšlela jsem dělat závěrečnou práci o českych vínech, ale netrávím tam tolik času. Jezdím většinou jen za rodiči a kamarády, takže by to psaní pro mě bylo možná těžší, zatímco do Španělska jezdím několikrát do roka, mám tam plno kontaktů. Ale pokud to bude možné, tak bych chtěla pomoci českým vínům.

A jaký máš názor na česká vína? Zkoušíš je často?

Když jsem doma,  tak se snažím co nejvíce ochutnávat. Určitě je tam potenciál, občas mám pocit, že vinaři u nás ještě úplně neví, jaké jsou trendy ve světě a jaké styly vína lidé chtějí. Co jsem ochutnala tak mi ta vína přišla hodně přezrálá, všechno je pozdní sběr, což je styl, který tady v Londýně lidé tolik nechtějí. A to třeba i odrůdy, kterým přezrálost nesluší, jako Chardonnay. Třeba Ryzlink Rýnský je super, ale přijde mi, že kdyby vinaři takové odrůdy sklidili o týden/dva týdny dřív, tak by to víno bylo lepší – sušší a víc minerální. Všechno má zbytkový cukr, což tady moc neletí, tady vše musí být suché. Co se týká červených vín, tak je tam často cítit nový sud a občas jsou trochu nasládlá.

Možná je to i českými spotřebiteli, kteří tyhle charakteristiky vyhledávají.

Přesně tak. A největší trh pro česká/moravska vína je Česká republika. A pokud mají lidé rádi tyhle styly, tak vinaři taková vína budou vyrábět.

A myslíš, že je u nás nějaká odrůda, která nám se daří a která by měla potenciál prorazit?

Pinot Noir má potenciál, protože je u nás pro něj dobré klima. Stejně tak Ryzlink Rýnský nebo Veltlínské Zelené.

Mají tu lidé z obchodu s vínem povědomí o České republice a českých vínech?

Vůbec. Já mám nějaká vína, která mi poslali dva čeští vinaři, tak je chci ochutnat s naším týmem, ale lidé se do toho moc nehrnou. Ale to se netýká jen České republiky, ale i vín z Řecka, ze Slovenska, prostě z východních zemí, asi s vyjímkou Maďarska. Ale i co se týká třeba Maďarska, tak se tady nejvíce prodávají vína z Tokaje, jiné regiony jako Villány nebo Sopron mají jen specializovaní dovozci. Pro lidi je to těžké vyslovit, nevědí, kde to je a jak to bude chutnat.  A stejné je to i s českými víny.

Máš nějaké oblíbené vinařství, někoho kdo Tě zaujal?

Žernosecké vinařství - já jsem z Ústí nad Labem a tohle je kousek od nás. Mám hodně ráda jejich styl, jejich vína jsou minerální. Ale nejvíce mi samozřejmě chutnají ta suchá vína z ČR.

U nás se teď hodně akcentují i autentická, přírodní, biodynamická vína…

Těch jsem taky pár ochutnala, ale tam si myslím, že je to celkem loterie. Ještě jsem neochutnala tolik českých přírodních vín, abych o tom mohla úplně zasvěceně a s autoritou mluvit.

A teď přijde taky jedna holčičí otázka – vypadáš moc hezky, jsi štíhlá, já za poslední dva roky, co piju víno ve větším množství, nabrala aspoň 4 kila. Tak se chci zeptat, jak to děláš?

Hodně cvičím, dvakrát až třikrát týdně běhám, ale taky jsem přibrala, co jsem začala pracovat s vínem. Ale u mě je to spíš než vínem, tak pracovními obědy a večeřemi. Třeba tenhle měsíc tady máme každý týden vinaře ze Španělska, z Francie atd, tak je bereme na večeři, pořádáme akce s novináři... Já se limituju, co se týká alkoholu, dávám si každý týden tak dva tři dny, kdy nepiju vůbec.

A kolik vína si myslíš, že vypiješ za týden?

Záleží na tom, jestli mám pracovní večeře, jdu ven nebo jsme doma a otevřeme si láhev vína s manželem. Tak třeba dvě nebo tři láhve týdně, co se týká objemu. Někdy míň, někdy asi víc.

A neměla jsi někdy v obchodu s vínem problém s tím, že jsi žena?

Ne vůbec ne, tady fakt ne. Aktuálně tak třetina studentů MW jsou ženy. Jako Češka jsem otevřenější, řeknu, co mi leží na jazyku, tak se umím prosadit. Jsem vždycky upřímná, a když se mě někdo zeptá na názor na víno, tak dávám upřímnou odpověď, toho si lidé váží.

A myslíš, že někteří MW jsou zbytečně zdvořilí?

Někteří Masters of Wine pracují sami na sebe, takže pokud jsou více zdvořilí, tak jim potenciální zákazníci posílají více zakázek. Není to úplně jednoduché být upřímný, ale je to potřeba. Občas se všichni jen plácají po ramenou a někdo musí říct ne, nesouhlasím. Je to pak zajímavější a vzniká aspoň nějaká debata.

A jaké máš nyní další plány, aspirace a sny?

Já už přemýšlím, co budu studovat dál, možná si dám ale trochu oddych. Chtěla bych zpátky na španělštinu, kterou jsem studovala před MW a udělat si MBA, možná ohledně vína. Master Sommelier se mi ale třeba dělat nechce, i když si kamarádi dělají legraci, že bych měla. V restauraci jsem nikdy nepracovala a ani to neplánuju. Ráda bych s manželem začala projekt ve Španělsku, a začala vyrábět víno. Pořád o tom diskutujeme, ale ještě jsme na to neměli čas.

Dostáváš nyní s MW i více pozvánek na degustace a různé akce?

Dostávám. Ale mám práci na plný úvazek, tak nemůžu trávit všechen čas hodnocením vína. Tady v Británii už pár let hodnotím vína na International Wine Challenge. Mně spíš zajímají ty mezinárodní soutěže, třeba teď jsem dostala pozvánku do Bukurešti, což bude zajímavé. Před pár týdny jsem byla hodnotit na slepé degustaci v Aténách. No a vypadá to, že se v létě podívám i na akci v Praze.

Myslím, že na hodnocení v ČR budeš dostávat pozvánky, docela rychle se to u nás rozšířilo. Třeba na hodnocení soutěže Vinař roku jezdí pravidelně Masters of Wine, tam bys měla dobrou šanci být upřímná J

Tam mě zrovna tenhle týden pozvali, tak se na to těším. J

Co dobrého v roce 2015 u Šamšulů

Poslední dobou mám více zážitků než bych dokázala přenést na obrazovku, což je vlastně strašně fajn, ale leckdo by pak mohl zpochybnit aktuálnost příspěvků. Třeba jako fajn degustaci Vinařství Šamšula z Čejkovic, která se konala před pár týdny v Moravské Vinotéce. Už se to přehouplo a na degustaci převládly mladé, syrové, trochu rozhárané, ale přeci jenom fajn pitelné dva-patnáct-ky, které představil zábavný Jakub Šamšula. Jedná se o malé vinařství (cca 2 ha, 25 000 láhví, tratě zejména na jílovité spraši) snažící se o vzrůstající kvalitu a inovace. V budoucnu chtějí jít se všemi víny do sudu, stále snižují množství síry, často vína nechávají na jemných kalech a z rozhovorů nebylo těžké pochopit, že vzorem mladému vinaři není nic menšího než Burgundsko. A jak teda chutnají čejkovická vína po burgundsku? 

Vína mají vcelku charakter, občas jsme si sedli, občas ne a to hlavně kvůli vyššímu zbytkovému cukru a uzavřenosti mlaďochů, ale za víny byla znát fajn myšlenka a vize. Třeba Sekt Šamšula v kombinaci Chardonnay a Rulandské modré (50:50), ročník 2014, 9 g cukru, 9 g kyselin, byl zajímavý, na mě už hodně nazrálý a s výraznou hořčinkou, někomu se to ale může líbit. Já jsem pořád pátrala po té kyselině v dochuti, a nic. Povedený byl Sauvignon, ročník 2015, 6,2 g cukru na 7,1 g kyselin, postupně sklizen ve 3 fázích podle zralosti, hodně pitné, drží se s aromatikou při zemi (nebo se ještě neotevřelo), jemný zralejší rybíz a bílá broskev, lehce zelené tóny v pozadí, šťavnatá kyselina, běžně Sauvignonu moc nevypiju, ale tady bych myslím láhev zvládla. 

Nejlepším zážitkem pro mě byl jednoznačně Ryzlink rýnský, opět 2015, 12,5 g cukru, 7,2 g kyselin. Nechávají na jemných kalech, kvasnice byly znát i v projevu, ještě si podle mě úplně nesedly a trochu se  hádají s cukrem. Rýňák má jinak typicky pikantní projev se zeleným jablkem, citrusy, možná méně zralou broskví a šťavnatostí v dochuti, a to vše doplňují syrovější kvasnicové tóny. Fakt by mě zajímalo, co z toho bude za rok dva. Fajné bylo i Rulandské šedé, 2015, 3 g cukru na 5,1 g kyselin, 60% bylo na bariku, zbytek nerez, malolaktika, zatím hodně vanilkové, plné, krémové, ovocný projev se dost schovává, ale tady u toho vína se nevyplatí pospíchat (a přesně z toho důvodu většinou vinaři vyprodají Rulandské šedé jako první :)). 

Čemu slušel cukr, byla vzorně udělaná Pálava, 2015, 24 g cukru, 6,4 g kyselin, kupáž kabinetu a výběru z hroznů, zrovna tady nebyl charakter tolik potřeba, ale bylo to pěkně čistě udělané s hezkou kyselinkou, kořenité až do Tramínu, babičkovské dárkové víno. 

A z červených teda v téhle čerstvé fázi už nadchnul mladý Cabernet Sauvignon, 2015, 4,5 g kyselinu, 13% alkoholu, 3 měsíce macerace na slupkách, chvíli na sudu. Líbivý vanilkovo-ovocný projev, v chuti ještě jemné, ale už se tam vynořují jemně kořenité třísloviny a struktura. Takhle se rodí moje budoucí oblíbené víno :)

Prostě takhle ať to vinaři u nás klidně vyrábí a hrají si s tím (a třeba ještě časem můžou ubrat i na cukru, aby ta vína působila seriózněji). Tady v těch mladých vínech byla cítit radost vinaře ze zdravé suroviny a možnosti s ní pěkně pracovat. Třeba nějaká menší "katarze" a osvěžení bude po těžkém ročníku 2014 patrné i u ostatních vinařů. 

Ještě to ale bude vyžadovat pár investigativních koštů... :)

První domácí degustačka

Předem bych chtěla říct, že se hluboce omlouvám všem, kterým jsem někdy nepřišla na degustaci, protože mi to zrovna nevyšlo. Je to fakt pěkně blbej pocit, nebýt si stoprocentně jistý, kolik lidí vám přijde a kolik na tom budete tratit. Ale nakonec to i přes menší účast byla parádní akce, plno se toho snědlo, vypilo a na konci jsme si i znovu poslali všechny vzorky a naslepo je přiřazovali k jednotlivým vínům. A musím říct, že jsou mezi kamarády šikovní degustátoři, holt už mají něco napito :) 

A co se líbilo nejvíce? Jasným favoritem jsou barikové kousky od Františka Mádla z Velkých Bílovic, obecně se více líbila bílá vína než trochu komplikovanější, nazrálejší a méně ovocná červená. Snažila jsem se mít i nějakou filosofickou linku degu - tj. chutnaly se 4 odrůdy, dvě středoevropské (Veltlín a Frankovka) a dvě francouzské, dnes už celosvětově rozšířené odrůdy (Sauvignon, Rulandské modré) a dívali jsme se, jak s nimi domácí vinařství dokáží čarovat. A teď už k tomu, co jsem vybrala (tak abychom se vešli s vlezným do 200 Kč na hlavu):

Znovín Classic Sekt Brut, Veltlínské zelené, 2012, cca 14 g zbytk. cukru -  užší, přímé, hodně kvasnicové, nazrálé, má příjemné tóny zeleného jablka, šťavnaté, pěkně pitelné, i když na degustaci sklidilo asi nejmenší úspěch. 

Vinice Hnanice, Veltlínské zelené, 2014, VOC, Vrbovec, trať Šác, ev.č. 32/14, suché - vůně neutrální, chuť ze začátku taky, následně pěkně pepřové a mandlové, už příjemně nazrálé, dlouho ale asi nevydrží. Ze Šáce obecně vznikají moc fajn Veltíny. 

Volařík, Veltlínské zelené, 2014, řada Terroir, Perná, trať Věstoňsko, polosuché - expresivní hodně intenzivní víno kombinující tropické ovoce s dlouhou pepřovou dochutí, příjemně nasládlé, hodně se tenhle nabušenec a "lev salónů" líbil.

Vinařství Trpělka & Oulehla, Sauvignon, 2013, Dolní Kounice, trať Karlov, suché - krásný Sauvignon, který se podle některých nemusí bát mezinárodního srovnání, expresivní, šťavnatý, zralejší černý rybíz a bílá broskev, dokonce jsme mu odpustili i hodně vysokou kyselinku (9g), měla jsem naposledy tak před rokem a půl a od té doby se krásně posunul a ztratil i dost zelenějších tónů, pro milovníky Sauvignonů jasná volba.  

Mádlovi, Sauvignon Barrique, 2009/ 2010, Velké Bílovice, trať Pod Belegrady, suché - cuveé přísnějšího (2010) a přezrálejšího (2009) ročníku, jasný vítěz z bílých, pila jsem naposledy před rokem a půl a je to stále krásné, drží kondici a má neuvěřitelně dlouhý šťavnatý závěr kombinující meruňkovo - broskvový projev s vanilkou ze sudu.  

Vinařství Trpělka & Oulehla, Frankovka, 2012, Dolní Kounice, trať Na nivách, suché - pěkná základní Frankovka, trochu přísnější s hodně kořenitým koncem až do chilli  a červené papriky, pamatuji si ji lepší, ale pořád byla fajn. 

Mádlovi, Frankovka Barrique, 2009, Velké Bílovice, trať Přední hora, suché - favorit z červených, nádherné silné a výrazné víno, lehce nazrálé, příjemně ovocné do zralých třešní a švestek, ještě ho drží kyselinka a třísloviny, ke konci kakaové a kořenité chilli tóny s lehkou stopou sudu a vanilky, prostě mňamka.  

Kraus, Rulandské modré - Roučí, 2013, Mělnická podoblast, České zemské víno, suché - trochu krok zpět po nabušené Frankovce, spíš už lehce za vrcholem, lehčí, fajn jahodové, zvláštní trochu nesympatická dochuť, zrovna u téhle Rulandy bych si myslela, že vydrží déle, ale možná špatná láhev. 

Vinařství Trpělka & Oulehla, Rulandské modré, 2011, Dolní Kounice, trať Šibeniční hora, suché - trochu zklamání, byť jsme ho nechávali provětrat, tak se nechtělo otevřít a splnilo kategorii "nasrané víno", hodně intenzivní, převládají zemité a připečené tóny přecházející až do lesního podrostu a hub, to bylo dost cítit i v trochu "kanálovější" vůni, nu nevím.  

Znovín Znojmo, Rulandské modré, 2003, Strachotice, trať U kamenů, suché, láhev 0,75 l - největší napětí večera, bude dobré, bude špatné? Otevřela jsem láhev cca tři hodiny před degu, nedekantovala jsem z obavy, že víno dostane šok. A jak to dopadlo? 

Trochu rozpačitě, rozhodně víno nebylo vadné nebo za zenitem, spíš naopak, přišlo mi uzavřené, minimum ovocných tónů, naopak hodně kožených a až do nepříjemné gumy, opět zemina a lesní podrost. Druhý den (když už byli všichni samozřejmě pryč) jsem ještě zkusila a víno už bylo mnohem přátelštější, příjemné lesní ovoce a kořenitost. Asi jsem měla dekantovat, no. Ještě si od Znovínu objednám jednu láhev a bude repete, fakt je to dost divný víno, nedávno sklidilo podle mě asi i zaslouženou pochvalu na ovine.cz. 

A zůstaňte u svých přijímačů, protože jsem se tento týden vrátila z Londýna a brzy bude následovat rozhovor s nejvíc nejlepší Lenkou Sedláčkovou MW, která se nechala přemluvit na hodinové povídání u kávy. 

Pokračování z Křepic: Přerovská Domina a "značkové" Neuburské

Jak už jsem slibovala minule – tentokrát do internetové historie zaznamenám pár poznámek k červeným vínům z koštu v Křepících. A bez zbytečných okolků na začátek pochválím Stapletona a Springera a jejich Haltýřky, ročník 2011, což je intenzivní a koncentrovaný Pinot s krásně ovocným projevem. Na mě možná až moc ukazuje svaly, ale krásné pití to je, navíc s velkým potenciálem. O kopru, který jsem v jejich Pinotech cítila nějaký ten rok nazpět nemůže být řeč. 

Zajímavá a osobitá červená předvedlo vinařství Halm, hodně se mi líbila 2015 Frankovka s Rulandským modrým (70% a 30%), jemné, pěkně voňavé a veselé pití. Po debatě s vinařem jsme se shodli, že těžko říct, kam se 2015 projevem ještě posune, protože teď je to až moc nekomplikované pitivo (možná jsme ale kvůli předchozím ročníkům až moc velcí drsňáci), ale dá se toho vypít s radostí hromada a mohlo by to české pijáky vrátit do náruče tuzemských červených vín. Pobavil mne článek od Evas, kde Marek Vybíral přirovnal ročník 2015 k "popíku".

Jo, to Halmova Frankovka ročníku 2013, to byla jiná, pořádně rocková písnička. To je červené na které jsem zvyklá – syrové, pevné, kořenité a svíravé, nedá vám to zadarmo, ale po chvíli převalování na jazyku jsme si s vínem už krásně porozuměli. Asi je to impakt faktorem Jižního svahu, ale jeho 2011, po které jsem se sháněla, je prý už rozebraná restauracemi a po 2013 to vypadá, že se taky jen zapráší. Prostě Frankovky se vinaři daří, moc fajn pití to je (další modré odrůdy, třeba takové Svatovavřinecké na mě bylo už trochu moc drsné, ale nemáme se s SV moc rádi, no).

A na konec specialitka jménem Domina. Vinařství (?) Ťápal a Koláň, odrůda Domina, kříženec Modrý portugal a Rulandské modré, častěji odrůdu najdeme v Německu, tohle byl ročník 2013, vypěstováno opravdu v Přerově - Předmostí v zahrádkářské kolonii Markrabiny. Moc pěkná trochu exoticky působící záležitost. Plné a hezky postavené "sebevědomé" víno, tmavá barva, projev do lesního ovoce s výraznější ovocnou tříslovinou a sympatickou kyselinou, které víno pěkně drží. Na sever to vůbec není špatné, jsem zvědavá, jak se jim povedla "popíková" 2015. Jen houšť. 

Je škoda že jsem vedle těch všech autentických vín nestihla i víc místních vinařů – hlavně místní Neuburské, kterého byla slušná nabídka a místní vinaři se mu spolu s Veltlínským zeleným nejčastěji věnují. Rádi o něm i mluví a je vidět, že je to místní chlouba....která by si podle mne zasloužila i regionální označení a obecně větší uznání. Třeba takové Neuburské od Korábů ze starých vinic, ročník 2012. To bylo vůbec první autentické víno, které jsem ve Veltlínu ochutnala. A pamatuji si na to své "poprvé" dodnes. Hluboké, kouzelné víno, v hlavě mi z toho zvučí středověká niněra jako od Jiřího Wehle (kterého jste v Praze v centru nemohli minout), chtěla jsem se už tehdy přenést na neexistující boleradický hrad a popíjet tam tuhle tajemnost. 

Takže až někdo příště bude chtít vytvořit nějaké smysluplné VOC nebo jiné regionální označení, ať prosím myslí na Neuburské z hezkého kopcovitého kraje, kam by cyklistu nevyhnal :)

Autentické Křepice a vínečko oranžové

Mám tu krajinu kousek nad Hustopeči ráda – nenápadné vesničky zastrčené mezi kopci a občas se vylupující krásné výhledy do okolí. Není to pro mě úplně typická jižní Morava – všechno mi tu přijde dost kopcovité, tajemné a zadumané. Ale ať už jsou to Křepice, opevněný kostel v Kurdějově, v údolí vklíněné Nikolčice, Boleradice kterým už dnes chybí hrad nebo vzdálenější Krumvíř s dechberoucím výhledem, návštěva za to stojí – a pokud vlastníte zadek z ocele a máte rádi utrpení, můžete zkusit vyrazit tam i na kole.

A s návštěvou byste samozřejmě neměli váhat ani v případě, že máte rádi víno.

- Konec turistického intra - 

A vyrazit třeba jako já na doporučovanou 46. výstavu vín do Křepic, kde jsem si brousila zuby zejména na autentický koutek Karla Koždoně. Drahá polovička se vydala objevovat zbytky boleradického hradu a já mělo něco přes dvě hodiny na autentická vína z blízka i daleka (seznam většiny vzorků pro zajímavost zde, autentická vína úplně na konci). Musím se pochlapit, že skoro vše z 50 vín jsem stihla ochutnat, ale díky časovému presu jsem byla nespravedlivě a možná zbytečně radikální - buď mě vína ohromila a očarovala nebo mi na první dobrou nechutnala a já už ani neměla čas se k nim vracet. Ale k některým bych se prostřednictvím dost stručných poznámek ráda vrátila aspoň teď. Nejdříve tedy něco k bílým, teda vlastně...

...třeba ke krásně zemitému oranžovému Veltlínskému zelenému od Jakuba Nováka, ročník 2013. Moc pěkně postavené pití. Jeho následující Veltlín ze Šáce, ročník 2013 naopak moc neoslovil, více mi sedí naopak VZ ze Skalky (který ale na výstavě chyběl, naštěstí nechybí v mých vinných zásobách, hohoho). Přídavek geniální sem přidala k Pinotu Chardonnay ročník 2010 od Jaroslava Osičky – po okoštování téhle krásy mně už nic nepřesvědčí o tom, že Chardonnay a Rulandské šedé (dobře, a ještě trochu dalších odrůd) nebyly stvořeny jen pro tohle jediné víno. 

Moc hezký, řízný ale zároveň elegantní byl i Neuburger, ročník 2012 od Judith Beck. Hodně svíravá, přesto charakterní byla oranžová Saradora, ročník 2013 z vinařství Mátyás. Obdobné minimální poznámky (ale s hodně plusíky) mám u Dobré vinice a jejich oranžového Veltlínského zeleného z qvevri, ročník 2012 – opět svíravost ale celkově moc sympatické pevně držící víno. K dalším velkým favoritům patřil nasládlý a voňavý PUR Gruner Veltlíner ročník 2011 od Weingut Wimmer-Czerny. Hodně velkou parádu předvedl i oranžový Tramín 2013 od Petra Kočaříka, široké a bohaté víno. Udělalo velký dojem.

Zaujmul oranžový Ryzlink rýnský ročník 2012 od Jana Flajšingera, neuvěřitelně kouzelná vůně, v chuti krásně široké ale ještě syrové. Stapleton a Springer jako vždy polichotil chuťovým buňkám s Blanc de Pinot Noir, za mne mnohem lepší a charakternější než jejich primárně líbivý Orange 2014 Pinot Noir. Krásný byl i stejnojmenný Blanc de Pinot Noir, ročník 2014 tentokráte od Oty Ševčíka, překvapila výrazná ale hezky zakomponovaná vanilka a jemná ovocnost.  

O ohnivý Ryšák 2014 od Richard Stávka by si snad  šlo i připálit, rovněž věc, která je pro mě naprosto výjimečná svou dráždivostí. Jojo, s Ryšákem ve skleničce bych po večerech ráda vyhlížela jaro. A vystavující Karel Koždoň se taky předvedl, jeho oranžový Ryzlink rýnský ročník 2013 (stejná vinice jako u Flajšingerů ) měl v sobě hodně pečených tónů, zemitosti a ohně, krásně svíravá ale zároveň hravá oranžáda – ten den to byla moje ryzlinkovo – oranžová premiéra a teda klobouk dolů. Ještě více se líbila jeho Rulanda bílá s Ryzlinkem vlašským, ročník 2013, pěkně strukturované pití s nekompromisní kyselinkou. Docela dlouho jsem se mazlila s extraktivním a nasládlým Děvínem ze Strekova, ročník 2009, krásná botrytida a charakter. A nejen ke klobásce bych si znovu kdykoliv dala Ryzlink vlašský  sur-lie 2013 od Karla Války, drsnější ale k jídlu vděčné a univerzální pití.

Z vinařství Václav Hans, o kterém jsem asi jako jediném neslyšela předtím, se líbily i trochu archivnější kousky, Rulandské šedé ročník 2003 z Brodu nad Dyjí a Veltlínské zelené ročník 2005 z Bulhar. Obě krásná nazrálá zároveň ale v nepřekonatelné kondici. Hlavně Veltlínské zelené by hravě strčilo do kapsy většinu veltlínských juniorů.

Někdy v téhle alkoholem už trochu zamlžené chvíli jsem si uvědomila, jak silně sálem duní zpěv všelidové písničky „Vínečko bílé“ zpívané místními mužáky a vlastně celou zaplněnou tělocvičnou. 

Místo toho, abych se tím nechala naprosto unést a dojmout, můj pocit neodolatelné vtipnosti začal pracovat a našeptával, jak vtipné by bylo začít zpívat další sloku začínající „Vínečko oranžové….“, ale ani tehdy, ani teď, když to píšu, nedokážu vymyslet slušný rým…..

Co vy, nenapadá vás něco lepšího než moje dost blbé „Vínečko oranžové, jsi hodobóžové“?

Pozn: Příště bude ještě pokračování s pár červenými kousky z výstavy – ještě nemůžu nezmínit vinařství Halm nebo krásnou Dominu až z Přerova (to si do googlu raději nedávejte :)). 

Viva L´Italia a můj malý vinný Marx

Já vím, určitě netrpělivě čekáte, co napíšu o autentických kouscích v Křepicích, ale předtím uvedu jen pár poznámek k nedávno degustovaným italským vínům v Castellaně (nejlepší to brněnské adresy pro slávky). První mou vinnou degustaci po alkopůstu pořádal Klub Přátel dobrého vína a večerem prováděl italský majitel Castellany. Ráda bych napsala, že jsem propadla naprosté vinné euforii (kterou si můžete představit třeba jako gif níže), nicméně s prázdným břichem a obavou z kocoviny jsem se držela zpět a se zodpovědným (čti: nešťastným) výrazem zbytky vzorků raději vylívala.

Těšila jsem se na počáteční přírodní a kalné Prosecco, Valdobbiadene z produkce Col del Lupo, ale to trochu nepříjemně překvapilo výraznou chutí hořké citrusové kůry. Chuť spravila intenzivnější bílá Falanghina (původní stará italská odrůda), ročník 2014 od vinařství Rami di Majo z Molise s pěknou svěží vůní, hezky postavenou ale užší chutí květin a mandlí. Jen ten konec bych zase překřtila na typicky italský - chybí mu šťáva a působí vysušeně. Bílým vítězem se stalo Roero Arneis z vinařství Bel Colle z Piemontu, pojmenované podle autochtonní odrůdy Arneis. Pěkná šmrncovní, minerální a svěží vůně, v chuti taky krásně postavené, docela přímočaré, opět minerály a příjemná kořenitost na závěr, konec který potěší nejeden středoevropský jazýček. Připomnělo mi dochutí i některé naše znojemské Rýňáky nebo Veltlíny, což se mi u zahraničních vín fakt moc nestává. 

¨¨

Z červených se moc líbilo Gualandresco (Sangiovesse) z toskánského Guido Gualandi, ročník 2009. Selsky a tradičně vyrobené víno s jemnou slaností, uzeností a stopou bretky, středně plné a hezky uhlazené. Výrazný ale sympatický sud a kůže ke konci. Ovocno - slaninově vrstevnaté. Tomu se těžko odolává. 

A na konec okouzlilo i Primitivo di Manduria od výrobce San Marzano z Puglie, stoprocentní Primitivo, ročník 2013, 60 a více let staré keře. Vyšší alkohol a sladký dojem u tohoto kousku ničemu nevadí, vše se už hezky zakomponovává spolu s vyzrálými peckovinami a lesními plody, višněmi v čokoládě, kakaem a lehounkým sudem. Pěkně "uvařeno" a namícháno dohromady. Co se týče doporučené gastronomie od rozeného Itala: prý nemusí být :) 

Hlavně na posledním kousku bylo už sluníčko a žár hodně znát, což mi připomnělo relativně nedávnou aféru s úmrtím nekvalifikovaných pracovníků při sklizni vína v Itálii. Independent se panující praktiky dokonce nebál označit za otročinu. Každý správný milovník vína hledí na to mít co nejvíce informací o původu a výrobě vína, přesto mne překvapuje, že se společenskou odpovědností ve vinicích myslí hlavně nepoužívání pesticidů a ne třeba sdírání lidí z kůže. Tolik ruchu se udělá kolem dopadu vína na zdraví nebo ohledně klamání spotřebitele, ale o podmínkách nelegální a občas i nelidské práce na vinicích prostě není tak fancy mluvit. Například v Americe by už teď bez drsné a špatně placené práce ilegálních imigrantů těžko vyrobili normálně naceněné víno. 

Nezhořkne vám po těchto zprávách víno v puse víc než třeba když zjistíte, že vinař použil umělé kvasinky? 

Mně třeba to H&M tričko vyrobené v Bangladéši teď docela svědí... 

Moje salonní premiéra: Salon vín 2016 a pár tipů

Přeci nemůžete být pořádným vínomilcem, abyste aspoň jednou nezavítali do Salonu vín do Valtic, neprošli se sklepy a nepřechutnali některé ze 100 pečlivě vybraných vín. Ať už si pak na vína vytvoříte jakýkoliv obrázek, je to určitě výborná a v únoru hlavně liduprázdná zkušenost. Obecně je čas těsně po otevření nového Salonu nejlepší, pokud nevyhledáváte teplo cizích lidských těl a vína jsou navíc ještě v odpovídající kondici, tedy nemělo by vás nic nepříjemně překvapit. I když...níže menší bilance a pár kladů a záporů, které jsem našla. 


Plusové bludišťáky si Salon zaslouží za: 

- odrůdovou pestrost - dobře zastoupeny všechny odrůdy, hodně potěšily co do počtu zejména Rulandské bílé a Ryzlinky

- zohlednění ročníku 2014 - myslím že vybrat do Salonu 22 "dvačtrnáctek" je fajn kompromis, bylo by podle mě pokrytecký ročník úplně ignorovat a je fajn ukázat, že i tady se dalo najít leccos pitelného

- rozumné množství cukříku - většinu vín jde zatřídit jako suchou a polosuchou, pilo se to dobře 

- aromatické profily a profily mohutnosti vína - dobré nejen pro laiky, ale i pro někoho, komu se už nechce přemýšlet nad tím, co tam zrovna cítí (ehm, zvlášť u tak 80. vína  v řadě)

- sud a kvasnice - tady už je to na hranici, záleží na vkusu, ale přišlo mi hlavně u bílých překvapivě velké zastoupení vín zrajících na sudu nebo kvasnicích

Naopak trochu nebo i víc jsem se pozastavovala nad: 

- červenými víny - možná je to tím sklepním prostředím, ale třeba se Svatovavřineckýma (SV jsem ten den překřtila na protivnou odrůdu) nebo Zweigeltrebe jsem si fakt nepadla do oka a velkého červeného favorita mám jen v Rulandě od Spielbergu

- ceny některých vín, zejména šampiónů - šest stovek za láhev je pro mě za tohle moc, kvalitou úplně neohromí

- kontrola vín po otevření - není to žádná sranda kontrolovat každé otevřené víno, ale narazila jsem tam tak na 3 - 4 vadné láhve, pár dalších bylo dost zvláštních a taky trochu pochybných, ale jsou to sklepní prostory a ty mi matou senzoriku 

Celkově mě hodně vín minulo, ale favority jsem si tam našla. Kdyby někdo chtěl tipy, tak níže prosím pěkně i s čísly:


evidenční č 1) Ryzlink vlašský, Vinselekt Michlovský, ročník 2013, Hovorany, trať Zadní díly, suché: harmonický ale zároveň bohatý a pevný Vlašák 

evidenční č 5) Veltlínské zelené, Trpělka a Oulehla, ročník 2014, Dolní Kounice, trať Šibeniční hora, suché: výrazně minerální, drsnější ale pěkné, hodí se k němu popis "pružné"

evidenční č 8) Veltlínské zelené, Volařík, ročník 2014, Perná, trať Věstoňsko, polosuché: krásně a výrazně pepřové, doplněné znatelným cukříkem, expresivní

evidenční č 10) Neuburské, Vinařství Lahofer, ročník 2013, Vrbovec, trať Lampelberg, polosuché: líbivé, hezky kořenité, proč ne 

evidenční č. 13) Rulandské bílé, Zámecké vinařství Bzenec, ročník 2013, Vracov, trať Klínky, suché: mega vrstevnaté víno s ohromným potenciálem, bodejť by ne, když je z Klínek 

evidenční č. 28) Rulandské šedé, Milan Vašíček, ročník 2014, Josefov, trať Židlíky u Nechor, suché: užší, ale krásně pevné a sebevědomé    

evidenční č. 30) Ryzlink rýnský, Zámecké vinařství Bzenec, ročník 2011, Lipov, trať Nová hora, suché: moc krásně zrající Rýňák, výborně se pije 

evidenční č. 33) Ryzlink rýnský, Znovín Znojmo, ročník 2013, Podmolí, trať Šobes, suché: ještě uzavřenější, ale už slibný a krásně strukturovaný kousek z vyhlášeného Šobesu 

evidenční č. 36) Ryzlink rýnský, Jiří Kopeček, ročník 2013, Jevišovka, trať Stará hora, polosuché: šťavnaté s krásnou délkou 


evidenční č. 39) Hibernal, Štěpán Maňák, ročník 2014, Žádovice, trať Fěruňk, polosuché: Štěpán Maňák je šikula, hodně jeho vín se mi líbilo, tohle je intenzivní, široké víno 

evidenční č. 41) Cuveé Pálava a Ryzlink rýnský, Jiří Kopeček, ročník 2013, polosuché: příjemně kořenité s fajnou hořčinkou 

evidenční č. 43) Sauvignon, Trpělka a Oulehla, ročník 2014, Dolní Kounice, trať Karlov, suché: ostřejší a šťavnaté, moc hezké 

evidenční č. 46) Pálava, Vinařství Líbal, ročník 2014, Horní Dunajovice, trať Frédy, polosuché:  hezky vyvážená a nenudící Pálava

evidenční č. 52) Pálava, Gotberg, ročník 2013, Popice, trať Panenský kopec, polosladké: sladší Pálavu hezky drží kyselinka 

evidenční č. 53) Tramín červený, Bunža Bzenec, ročník 2014, Bzenec, trať Horní hory, polosladké: Tramínům botrytida sluší a tomuhle jakbysmet

evidenční č. 59) Tramín červený, Znovín Znojmo, ročník 2009, Strachotice, trať Dívčí vrch, polosladké: důstojný krásně nazrálý a bohatý Tramín

evidenční č. 61) Rosé Nad Zahrady, Jan Stávek, ročník 2014, Velké Pavlovice, trať Nadzahrady, polosladké: plné ale zároveň hezky osvěžující rosé, botrytida přidává na zajímavosti, lepší než minule, zraje do krásy 

evidenční č. 70) Frankovka, Habánské sklepy, ročník 2011, Ořechov, trať Čtvrtky, suché: harmonické příjemné víno, krásně pitelné 

evidenční č. 78) Cabernet Sauvignon - Merlot, Chateau Valtice, ročník 2012, Dolní Dunajovice, trať Ořechová hora, suché: působí lehce nasládle, ale má charakter a čím se pochlubit 

evidenční č. 83) Merlot, Chateau Valtice, ročník 2012, Brod nad Dyjí, trať Brodské stráně, suché: šampion Salonu, hodně syrový, dřevitý, není to typicky moravské červené, ale zaujme, stejně jako cena 600 Kč :)  

evidenční č. 88) Rulandské modré, Spielberg, ročník 2013, Archlebov, trať Dubová, suché: nádherné, elegantní červené, nevtíravé, po některých těch protivných svatovavřineckých je tohle hotový balzám na pusu! 

 Na fotce se můžete přesvědčit, jak vypadá elegantní a lehce nafialovělá dámská ručka, co bezmála 7 hodin šmatala po víně.

Tak a následující den po Salonu vín jsem na radu pana Skleničky vyrazila do Křepic na výstavu autentických vín, ale to už je zase úplně ale úplně jiný chuťový příběh. Tak příště! :) 

Krutopřísný test nealkoholických vín

Tímto oficiálně končí mé nealkoholické období. Nevydržela jsem celý měsíc, 26 dní ale taky dobrý (takový únor s přivřenejma očima), ale pochválím se za statečnost. Na scestí mne nakonec přivedlo červené středně plné Montepullciano, u kterého jsem měla neodbytný pocit, že se bude hodit ke grilované chobotnici na červené čočce. A opravdu si ti dva porozuměli. A kdybyste chtěli vědět, tak předsevzetí takto lámou v Retro Consistorium, relativně nové brněnské restauraci, s pěkným designem, chutnou kuchyní a stěnami pokrytými chlastem. 

Nalomená jsem už ale byla i před tím a to kvůli obsahu tohoto příspěvku – nealkoholickému, resp. dealkoholizovanému vínu. Proces výroby není nikterak složitý, stručně je popsaný třeba tu nebo tady, v zásadě jde o dealkoholizaci již hotového vína. Buď se snažíte změnami teplot oddělit alkohol od zbytku tekutiny a následně ho zahříváte, až se vypaří nebo se používají ultratenké filtry zadržující alkohol a opět spoléhající na trochu jiné chemické vlastnosti alkoholu. Určitá tolerance alkoholu tam stejně jako u piva je, tj. něco tam zbýt může a v případě exportu nealkoholických vín do arabského světa, to může pro výrobce znamenat trochu průšvih. Pro příklad nemusíme chodit daleko, u Michlovských zainvestovali nemalé peníze, aby rozjeli na Evropu slušnou výrobu, ale právě kvůli přítomnosti alkoholu se prý prvotně úplně nepohodli s arabskými konzumenty (citovaný zdroj: kuloáry). 

Všichni výrobci na svých stránkách deklarují, že postupují co možná nejšetrněji, aby zachovali aromatické látky a charakter původního vína. No, ze 4 vzorků, které jsem chutnala, bych snad jen u jednoho hádala, že to bylo původně víno a nejen hroznový cukr. A to hned u prvního a zároveň nejlepšího počinu, perlivé Rewine rosé právě od Michlovského. Barva mírně naoranžovělá, hazí růžové odlesky, lehce zastřená, jemné chaotické limonádové perlení, ve vůni hodně sladká ale docela příjemná jahodová vůně s drsnějším kovovým koncem, není nezajímavé, při troše fantazie/ naslepo bych neměla moc podezření. Chuť už ale trochu zklame, kombinace sladkokyselých tónů bez těla, na závěr tam jsou kyselinky, kompotové jahody, méně zralé třešně a lehce šťávnatosti. Rozčiluje mne, jak to má všechny atributy vína, ruce, nohy, ale chybí tomu trup. Tělo bez duše. Jako jediný vzorek bych ale klidně ještě někdy v létě zkusila a pila. Kromě nealka mají i variantu se snížený obsahem alkoholu. 

Následovalo další šumivé, tentokrát Francie a výrobce Bonne Nouvelle, sekt Blanc, vůně sladká, umělá a úzká, jasně dominuje hroznový cukr a sladké bonbony, možná i stévie, kterou výrobce (zdráhám se použít výraz "vinařství" ) používá. Nevěřila bych, že to napíšu, ale chuť je FAKT STRAŠNÁ, na začátek pachuť ala kyslé zelí a zkažený jogurt až do vady, následně se opět projeví hroznový cukr, suchý prázdný konec. Neharmonický běs. Jestli chcete někdy mučit vínomilce, dejte mu tohle. Moje tělo bylo natolik v šoku, že jsem následující týden dostala snad největší rýmu za celý život, která spolehlivě vyřadila z provozu veškerou senzoriku. Důkaz že i nealko může být zdraví škodlivé. 

V brněnském pohostinství jsem měla i nealkoholickou Bohemku a ta byla proti tomu zlatá, nemám k ní poznámky, na jednu skleničku to nebylo zlé, mělo to jasné atributy sektu, jak vůni, tak i v chuti, taky lehce pachuť, ale dalo se. Trochu zamrzí, že se skoro nikdy neuvádí odrůdy, ale raději si nedělám iluze o kvalitě a původu vstupního vína. 

A poslední výjimečně "odrůdový" vzorek bych zařadila na čestné druhé víno, výrobce opět Bonne Nouvelle, odrůda Chardonnay (kterou obsahuje z minimálně 89%). Vůně svěží, čistá, lehce štiplavá, opět hroznový cukr a kyselost, podle vůně by to mohlo být i horší alko. V chuti jemné, plošší, sladší, taková neagresivní limonáda, lehce kyselinka do citrusů, krátké, relativně šťavnaté, zázrak se ale opět nekoná. Dala jsem naslepo zkusit i spolubydlícím, věrným to přátelům alkoholu, a nejmírnější výraz, který pro víno našli, byl "kočičí chcanky". 

No úplně na jedno brdo ta vína nejsou, některá jsou více, jiná méně pitelná :) ale zainvestovaných 700 Kč za tohle zjištění fakt nestálo. Až budu mít zase tendence zkoušet něco nového, třeba takové kombuchové víno, tak mě prosím hned profackujte.