Upocená rozlučková degustace Sauvignonů z Loiry

Jelikož mám ráda Sýrárnu, Jiřák a taky vína od George Hrona, tak jsem na degustaci Sauvignonů z Loiry prostě musela vyrazit i přes nelidská vedra a společensky téměř nepřijatelné množství potu, které jsem vylučovala. A vyplatilo se. Z asi nejdelší francouzské apelace táhnoucí se napříč snad 10 francouzskými departmenty od Orleans až k oceánu, jsme ochutnali fakt pěkná vína z 3 oblastí na východě (Touraine, Coteaux du Giennois a z profláklého Sancerre). Půda tu většinou bývá sprašová, vedle křemence nebo vápenité opuky občas najdete i obdobně jako v Chablis nějakého toho korýše. Kimeridžan prostě v Chablis nekončí.

Výběr vín ukázal, jak hezky se dá se Sauvignony hrát a jak jsou pěkně tvárné, když vinař umí. Ne, že by Sauvignon byl vyloženě vyzyvatelem Chardonnay (které se mimochodem do Loiry taky cpe a chce dělat společnost Sauvignonům, Cheninům, Melonům de Bourgogne nebo červeným Cabernetům Franc), ale právě ze Sauvignonů se dá při troše umu a štěstí na ročník dostat mnohem víc než jen snadno rozpoznatelné rybízové nebo hluchavkové tóny (nic proti nim). Když jsme u těch Sauvignonů, tak větší hloubku, eleganci a charakter než většina Sauvignonů bílých měl před poměrně dávnou dobou v Bokovce koštovaný Sauvignon šedý od Jožky Valihracha, ročník 2011, krásná věc, která uvízla v paměti a zase bych zkusila. 

Ale teď už fakt do Francie, k  vínům, která ukázala jak rozmanité, hravé a zároveň docela elegantní jsou Sauvignony z Loiry. Z té základnější řady se mi líbilo Prestige d´Octavie z Domaine de Octavie, Touraine, 2013, nekomplikované,  květinově vonící víno s jemnou stopou peckovin a rybízového listu, ozdobila ho pěkná hodně pronikavá kyselinka, 81b. Fajn, ale zejména ve vůni hodně intenzivní a alkoholové bylo Domaine de Montbenoit z Coteaux du Giennois, opět 2013. V chuti bylo ale už víno sympatické a zakulacené, pod intenzivním alkoholem rafinovaně schovaný Sauvignon, 82b. Nejvíc mě ale z těch "základnějších" vín oslovilo Terre de Silex od Clementa a Floriana Berthiera, 2013 odkazující se v názvu na místní terroir (křemen, pazourek), lehoučká vůně, žluté ovoce, nedozrála broskev až  grep, v chuti příjemně lehké, vsugerovali se mi tam podle názvu ty kameny namíchané s ovocem, každopádně se to namíchalo parádně, 85b.

Stejně jako mne moc neoslovilo základní víno od malého vinaře Vincenta Gralla ze Sancerre, tak o to víc mne nadchly jeho vyšší řady z vinice La Manoir. Ročník 2013 z Le Manoir dával jasně tušit sud, což dalo vínu hezkou sladkou kulatost, ve které probleskovalo pěkně ovoce, zábavně na sebe sud a ovoce narážely, ještě bych jim dala tak rok, ale už teď mě to nenechalo chladnou (no jo, to jsou ty mé věčné ódy na barikový Sauvignon), 85b. Ročník 2011 z Le Manoir byl už pěkně uleželý a nazrálý, zase se sudem, trochu mě zahřál alkohol (jako by toho vedra nebylo už tak dost), víno bylo výrazné ale hezky charakterní, 82b.  

Trochu stranou toho všeho stálo Domaine La Clef du Récit a Anthony Girard, Sancerre, 2014. Nefiltrované, pronikavé víno, s dotykem kouře a typického jablíčka (autentický projev nezapřelo), ještě mladé a řízné, ale bude fajn, 83b. Fajn bylo i Domain Morin, Sancerre, 2011, trochu starší vzorek navíc ze starých keřů s krásnou etiketou, víno bylo hezky pevné, intenzivní, „šutrové“ (no jo, ty poznámky v telefonu nestojí za moc :)), nazrálé, ale sud tomu dal pěkný rozměr a hezky to učesal, 82b.

A nakonec to nejlepší, Domaine André Vatan, Saint Francois, Sancerre, 2012, dráždivé víno kombinující pěkně sud a slanost, krásně poskládalo dohromady všechny výrazné prvky, na které jsem ve vínech ten večer narazila (nasládlý sud, mineralita, kouř, ovoce) a vytvořilo bohatou a harmonickou kombinaci (v poznámkách mám „líbí, líbí“), 88b

Zdatně mu sekundovalo i Domaine Serge Laloue s jejich "sprostým" Le Cul de Beaujeu, Sancerre, 2012, hodně výrazně vystupovaly kvasnice, ale moc to vínu slušelo, a dávalo mu to charakterní hloubku, Sauvignon se s tím (stejně jako se všemi dalšími výrobními styly) prostě pěkně popral, 84b

Otevřená z francouzské návštěvy zůstala ještě dvě červená, na mne kyselejší vína, zejména Pinot Noir od Christiana Briarda z Coteaux Champenois, 2009 bylo drsnější pití. Rozhodně nebylo špatné, ale ať mi nikdo neříká, že česká/ moravská červená jsou kyselá. Těmito kyselejšími kalichy jsme teda s Luckou uzavřely sérii pražských degustací. Spolu jsme ji začaly a nyní taky více méně důstojně ukončily (pokud nepočítáme litry potu, vypití všeho, co tam bylo, a prohlášení „vždyť nás to ani nemůže opít, to všechno určitě vypotíme“).

Tak a od září už bude Brno.   

Jak se ze mě Národní vinařské centrum pokusilo udělat sommeliera

Stojí za tím loňský dárek k narozeninám, prý kurz o víně dle vlastního výběru (už začínalo být jasné, že mě to pití jen tak nepustí). A tak po krátkém průzkumu trhu, který se navíc stále rozšiřuje všemi možnými směry, padla volba na kurz Sommelier junior od Národního vinařského centra ve Valticích, tedy v hlavním městě vína (které ale na první pohled trochu ovládá Ing. Jiří Kopeček :)). Proč zrovna tenhle kurz? Moc se mi u NVC líbil Úvod do degustace vína, u Sommeliera juniora byla moc fajn i před-příprava v podobě e-learningu a taky jsem nechtěla finančně vysát milého darujícího, takže byla důležitá i cena.

Stálo to pár dlouhých večerů při e-learningu a testech, 2 dny strávené ve Valticích, nepočítaně sklenic vína a na konci jsem ze dveří valtického zámku vyšla fakt o něco chytřejší. Pár otazníků mi ale stejně zůstalo v hlavě (např. proč si většina odborníků dělá srandu z biodynamiky, které soli organických kyselin můžou za tu oblíbenou slanost ve víně nebo proč jsem měla pocit, že nám občas přehodili některé dvojice vzorků vín). 

A největší lekce asi nastala v případě docenta Balíka, aneb i mistr se může utnout, když mu do dvou sklenic obsluhující slečna nalije totožné vzorky a on nám zarytě trvdí, že každé víno je jiné. No jo, trojúhelníkový test u vína není žádná sranda, to víme a psal to i pan Cuketka. Stejně tak když se podařilo prohodit ledové a biodynamické víno, tak taky nějak neštimovalo, kolik že v tom biodynamickém víně může být cukru :)) 

I přes to byly obě části kurzu, jak první den teoretická s docentem Balíkem, tak praktická se sommelierem Liborem Nazarčukem, fakt zajímavé a nabité informacemi. A to jak pro mě jako nadšeného laika (takových nás tam mimochodem bylo tak 50%), tak prý i pro pracovníky ve vinařství a gastronomii, kteří tvořili druhou polovinu. Z první teoretické části za mě jasně nejpřínosnější chemické složení vína, o kterém vím buřt, hodně mě "baví" i vady a nemoci vín (mimochodem v rodinném sklepě mám vzorek mající sirku a řádnou porci zkažených vajec, téměř nadlidskou dávku síry a nyní se přidala i oxidace - můj první výtvor ne nepodobný procesu výroby drahého Burgundského? ve videu z Black books níže). 

Nácvik praktického servisu vín pro mě byl trochu stresující, jelikož jsem střevo a jak pozorní čtenáři ví, tak jsem zlomila korek. A taky sada vůní Le Nez du Vin mi dala pořádně zabrat, většinou dokážu zařadit vůni jako ovocnou, květinovou nebo bylinkovou, ale chtít po mě poznat kdouli, zvlášť když jsem tam jasně viděla švestku, je prostě moc. Tak jako mi to nejde, tak mě to zároveň i baví, proto si vůně možná někdy i půjčím v NVC a zkusím dát těm kdoulím ještě šanci. 

Byť začínám být pomalu znepokojena svoji zmlsaností a tím, jak pro mě některá domácí vína přestávají být zajímavá, tak bych chtěla vypíchnout pár moc zajímavých věcí, které jsem během těch dvou dnů ochutnala - spolu s dalšími cca 40 (?) vzorky.

Vinařství Chrámce, Ryzlink rýnský + Müller Thurgau, košer 2011, lehce sud, krásně plné víno zároveň trochu provokující určitou lehkonohou svěžestí příznačnou pro Čechy, krásná kombinace sladšího koření a slanosti, mňam

Vinice Hnanice, Veltlínské zelené, Vrbovec, trať Šác, 2014, VOC, nádherný výrazně ovocný a pepřový Veltlín, nechyběla mu svěžest a švih, není moc elegantní, ale to vůbec nevadí, ve vinařství se zlepšují neuvěřitelnou rychlostí, jsem zvědavá, co ještě ukáží

Zajímavý nakažlivě pitelný byl Sekt Karlštejn z Ryzlinku rýnského z VSV Karlštejn, líbila se i Malverina od Michlovského, v BIO režimu, ročník 2013. Nadchnul a potenciál barikového Sauvignonu ukázal krásný Sauvignon od Vinařství Dwořáček, ročník 2011, moc příjemná záležitost, která potvrdila slova docenta Balíka a ukázala, jak hezky se může lehce vanilkový sud doplnit s broskví v Sauvignonu (když ten majstrštyk hodně zjednodušíme :). Pěkně čistě udělaný byl i Sauvignon z Nového Přerova od Michlovského, 2013, ukazující všechny odrůdové znaky, které by měl Sauvignon mít (ale zase malinko nuda). Trochu víc bych chtěla ochutnat od Jindřicha Kadrnky a jeho vinařství v Březí (toho času i hlavní vinohradník ve Volaříkovi, rozhovor hír), protože ten sladký Ryzlink vlašský, co jsem zkusila, nebyl vůbec ale vůbec špatný.

Co se kurzů týče, tak si asi budu život ochytřovat i nadále (nejen kvůli těm ego masírujícím diplomům) a vypadá to, že půjdu spíše degustační cestou. Nějak mi ty trojúhelníkové testy a senzorické paměti nedají spát, zato zlomených korků a drobných zranění od sommelierského nože už bylo myslím dost.

Degustace na Karláku a degustační poznámky

Kdo by řekl, kolik sebou ochutnávání a láska k vínu nese dilemat. Tak například polykat nebo vyplivovat (jak moc bych chtěla napsat nějakou dvojsmyslnou roztomilost, ale neodradím slušné čtenáře už první větou),  nebo je možné shrnout a "nacpat" výjimečné víno do několika degustačních poznámek (u některých průměrných vín, je to vlastně ale bohužel docela snadné) a jak by pak takové poznámky a hodnocení měli vypadat? 

Je pravda, že některá vína do zatím úzkého schématu v mé hlavě nemůžu narvat, což většinou značí něco mimořádného. Jako nedávno, kdy jsem otevřela Cabernet Franc od Jožky Valihracha, Krumvíř, Sklenářová hora, ročník 2007 - z degustačních poznámek nemám ani čárku (něco o jeho starším bratříčku ale najdete na Jižním Svahu), prostě jsem se nechala v tu chvíli unášet "světovostí" toho vína, které až křiklavě přesahuje české hranice. Když se pokusím o popis - oslovila mne krásná kombinace peckovitého drobného ovoce, čokolády a tabáku, s nervózní svíravostí a pomíjivým dotekem sudu. Bodově? Pfff, 93? 95? To víno se se systémem bodováním míjí, těžko soudit. 

Byť se snažím jako královna chaosu vnést do svých degustačních poznámek právě bodováním řád a vytvořit si tak nějaký systém, tak stejně při hodně velkých akcích, jako například sklepy v Hruškách sklouznu k "fajfkovému" nebo "plusíkovému" systému (jedna až tři fajfky/ plusíky, když je víno hodně dobré, tak ještě vykřičník). Kam se hrabou všechny hořčinky, chlebovinky a kapriciózní projevy. Nejsem v tom ale sama, zrovna v Hruškách jsem narazila na pána bodujícího od 1 do 10, nicméně výjimečné víno, co si chtěl koupit bylo označeno číslem 11. A záhada hodná Sherlocka byla občas se v jeho poznámkách vyskytující 12-tka. 

No a jelikož jsem minulý týden vytáhla své milé kolegy z výzkumu trhu na letní degustaci Šumivých a Rosé vín do Vinného klubu Karlák, tak jsem taky chtěla jako správný výzkumník sledovat jejich systém hodnocení. Někdo přejal dost varinantní 100-bodový systém (je vlastně pravda, že současný systém už nebývá doopravdy 100 bodový jako spíš 70 - 95 bodový, když je víno pod 70, tak má často nějakou vadu a stejně se nehodnotí). Někdo si osvojil umělecké smajlíky/ mračíky, někdo kroužkování a škrtání jak v testu. Kvalita vín na degustaci byla různá, takže spektrum hodnocení se tady dalo docela rozšířit. Velká část vín pocházela ze sortimentu Vinařství Na Soutoku, které nakupuje hrozny po celé Moravě a kolísavá kvalita vín se v tom hodně odrážela. Pár lahví ale uvízlo v paměti. 

Na začátek nekomplikované hodně jemné, mirabelko-meruňkové a lehce minerální Poysecco (styl alá Prosecco z Poysdorfu z Rakouska), od vinařství Werner Hauser hospodařící již 16. generaci, vyrobené z Mülleru Thurgau a Muškátu žlutého. Byť jsem mu nedala zdaleka nejvyšší hodnocení, tak uvízlo v paměti a vyhrálo mezi účastníky celou degustaci, nedívím se, pilo se fakt samo. 80b 

Dál byly fajn vína z Vinařství Na Soutoku, nejdříve čistě udělané a harmonické (mimochodem ve vinařství se o tu vyváženost cukru a kyselin hodně starají) Rulandské modré blonde (klaret), Vracov, Jižní hora, 2014, peckovině ovocné a aromatické víno s pěknou hořčinkou na konci, 83b. Trochu rozpory budilo dle sommeliéra Jana Martínka provazejícího a úspěšně kočírujícího dav celý večer spíš "chlapské" Rosé Cabernet Moravia, Vrbice, trať Krátký, 2014, fakt drsnější víno, u kterého je jasně poznat, že hrozny nedozrály dle očekávání a ve kterém se projevovala hodně tráva, kopřiva a červená mletá paprika (alá Sauvignon nebo spíš rakouský Schilcher). I přes to mě bavilo i s jeho hodně přísnou dochutí, byť bych ho nevypila moc, 82b.  

Úplně odlišné Rosé bylo nabídnuto od velkoproducenta z Argentiny, Michela Torina, Malbec Rosé z oblasti Salta, vinice Cafayate, 2011, kde hrozny údajně zrají v nadmořské výšce kolem 2 000 m.n.m. (!). Vůně i chuť v harmonii, cítíte maliny, jahodový kompot, v chuti je hodně pevně stavěné s dobrou strukturou a lehčím kořením na konci. Oslovilo. 83b  

Níže nekvalitně zvěčněnému osazenstvu děkuji za společnost a nebojte, až sem začne chodit víc lidí, tak budete slavný a lidi vás začnou poznávat na ulicích :) 

Nejlepší adresa na víno v Praze a trochu té Itálie

Ve které části Prahy kroužíte, když chcete ulovit dobré víno? Mým favoritem se stává Náměstí Jiřího z Poděbrad (mé přesvědčení jen podtrhuje fakt, že to mám pak 14 km do Modřan). Na samotném náměstí si můžete odnést nějakou dobrou láhev, sýr nebo chleba ze Sýrarny Jiřák, případně se napojit hned vedle ve vinotéce (na název si nemůžu vzpomenout a google mapy taky nepomáhají, budu ráda za doplnění), kterou nepřehlédnete, protože před ní vždy stojí zástupy lidí kroužících skleničkami jak o život. Několikrát jsem byla na degustaci i v Gallery Winery Máneska, kousek pod Jiřákem a taky na to vzpomínám hezky, zejména tedy na uzeninovo-sýrové prkénko a delikátní malé španělské okurčičky.

Pokud dostanete chuť na trochu rozlévané Francie, tak můžu doporučit i La Caveau, obsluha občas trochu nestíhá, ale nabízejí k zakousnutí výborné sladkosti i "slanosti" doplněné spíše nekomplikovanými francouzskými víny. Za sebe můžu doporučit alsaský košer Cremant Giersberger Brut z Ribeauvillé, plné bezstarostné víno vyrobené ze Chardonnay a Pinot noir, není nijak intelektuální, ale krásně mi v horku sedlo, na léto a na podpoření chuti ideální. Elegantnější pak byl Sauvignon z vinařství Beynat z Bordeaux, 2014, vyvážený a harmonický Sauvignon s lehkou stopou meruněk a rybízu. Svěží, ale pěkně plný, měl co říct.  

No a kdybyste dostali chuť na trochu jiný typ bublin, tak doporučuji už dnes hodně profláklou a trendy Prosekárnu, kousek nad Jiřákem, u zastávky Šumivská, ehm tedy Šumavská :) I když třeba Prosecco nepovažujete za to nejušlechtilejší pití, tak tady vám ukáží, kolik tahle severoitalská šumivá vína z odrůdy Glera můžou nabídnout (a nejen z ní, např. u Rosé najdete i Merlot nebo Cabernet Sauvignon, bílá se doplňují Bianchettou, Chardonnay nebo odrůdou Verdiso). Rozhodně si doporučuji objednat rovnou celou láhev, často vyjde cenově příznivěji než rozlévané víno. Víno je lehoučké a láhev dvě vypijete raz dva. My zkusily suché ale pěkně ovocné a minerální La Riva od vinařství Rebuli, 100% Glera,Valdobbiadene, DOCG.

Super bylo i zakalené Fondamentale z vinařství Marchiori, 95% Glera, zbytek Bianchetta a Verdiso, jemně slané víno, kterému zůstávají i ovocné tóny, pěkně suché a díky zakalení působí trochu tajemně. Zajímavá zkušenost. Příští středu dáváme opáčko, cíl je jasný, zkusit další zakalená Prosecca a možná i nějaké to rosé. Jo a zachovat si u toho zkoušení trochu důstojnosti.  

Tak střelivo a tipy jsou od Jiřáku vyčerpány, nicméně pokud Vás v deset vyženou z Prosekárny ze zahrádky, což se může stát (zvlášť když hodně řvete, smějete se nahlas a tak trochu jak chlap, ach jo), tak ještě můžete přeběhnout kopec a dojít si do altánu na Gröbovku. Na jejich vína jsem slyšela různé názory, ale naše rozlévané rakouské růžové Zweigeltrebe bylo teda bez problémů a pilo se dobře. Občas se ty sudovky i dají. I Pražákům.
A navíc je to v krásném prostředí nad viničkami.

Mimochodem v altánu pořádají každý týden několik degustací za lidové ceny (myslím že 150 Kč), i sama degustace je často dost lidová a napráskaná, ale zase máte hodně prostoru si i povídat, smát se, a tak. My byly na degustaci italských vín od Dalibora Salivara dovážejícího nejen italská vína pod značkou Víno SD. Pár vín stojí za detailnější komentář, většina vzorků patřila spíš k základní řadě, byla přímočará a nenáročná.
Z bílých byla zajímavá stará kořenitější odrůda Inzolia (bývá v Marsale), region Rudini, obec Pachino, Sicílie, výrobce Terre Siciliana, 2014. Hodně se podobala Sauvignonu, ve vůni rybízové listy a možná jemně bonbon, trochu zelenější projev vínu slušel, podtrženo hezkou mineralitou. Dala bych 82b.

Vítězem se pro mě stalo Passolo Rosé (Negroamaro, Malvasia Nera), výrobce Rocca, Salento, Apulie, 2013, hodně univerzální víno, připomínalo mi trochu Blanc de Noir od Stapletona a Springera, radostné sluníčkové, hodně ovocné s kompotovými jahodami, podtržené pěknou hořčinkou a možná tam na mě koukly nakonci i jemné třísloviny, 83b 

Z červených oslovilo Trentatre, výrobce opět Rocca, jak název napovídá je tam po třetinách Merlot, Cabernet Sauvignon a Montepulciano, opět Salento, Apulie, 2013, víno jde hlavně na americký trh, takže je tam na mě možná až moc sudu, mělo ale krásně temnou  barvu, sympatický plný projev višní a lesních plodů,  v chuti bylo šťavnaté s fajn nevtíravými sladkými a kulatými tříslovinami, za nějaké dvě stovky slušné víno, kterým se blýsknete, 82b. 

Tak konec Itálie a dnešních tipů. Kde vy nejraději kroužíte, když chcete na víno? Anebo už nekroužíte a zůstáváte doma?:)

Valtice, český syndrom a Weinmarkt v Poysdorfu

Minulý týden se toho stalo strašně moc, před pár dny jsem se vrátila z hradu, resp. ze zámku z Valtic, kde jsem byla na dvoudenním kurzu Sommelier junior od Národního vinařského centra. Napíšu o tom ještě více, až si vyzvednu z Brna poznámky, ale již nyní napjatým pravidelným šesti (!) čtenářům můžu prozradit, že reakce na kurz budou pozitivní...škoda jen, že jsem tak gramlavá. Jednou se mi ještě na VŠ podařilo utrhnout s vývrtkou celé skleněné hrdlo lahve...takže potenciální sommeliérské schopnosti i na tomto kurzu musely ustoupit mé nadlidské síle (a nešikovnosti). Tentokrát to tedy odnesl jenom korek, který jsem jako jediný účastník kurzu při otevírání rozpůlila. Hoho. 

V mezičase jsme se kromě pití vína po večerech na Reistně stavili i u sousedů v Rakousku a nemůžu si pomoct, přiznávám, mám typický český syndrom s neodbytným pocitem, že je to tam prostě o chlup hezčí než u nás. Malá políčka, na kterých se střídají slunečnice, obilí a vinice byly ušetřeny kolektivizace a roztomile se tak mezi sebou střídají na barevných kopcích. Kolem cesty udržované vinné sklípky (narazili jsme i na sklep s cedulí "chillithek") vedoucí k úžasnému lokálnímu počinu - supermarketu na víno. Weinmarkt v Poysdorfu prodává jen vína od okolních vinařů s možností ochutnávky asi 35 vzorků (když si nějaká vína i nakoupíte). 

degustační pultík

Kromě vrozené ničemnosti jsem taky všestranně děsivý řidič (tj děsím jak spolujezdce, sebe, tak ostatní účastníky provozu), takže jsem byla ušetřena řízení a měla šanci přechutnat nabízené Ryzlinky vlašské, převažující Veltlíny, sem tam Ryzlink rýnský, Rulandské bílé, u nás málo častý Muškát žlutý a pár červených vzorků. Většinou se jednalo o ročník 2014, tj. vína byla hodně svěží a mladistvá, ani v Rakousku nepatřil rok 2014 podle všeho k těm nejšťastnějším, ale kromě jednoho zaprděného Ryzlinku a kyselého Zweigeltrebe byla všechna vína udělána hodně precizně a čistě. Nejednalo se u vín většinou o žádný ohromující zážitek (až na fakt, že si můžete sami nalévat a ochutnávat několik desítek vzorků vín), ale bylo fajn sledovat jak odlišně vinaři přistupují k Veltlínům, které přecházeli od minerálních a mandlových tónů, přes jablka s pepřem, tropické ovoce po "starší" 2013 varianty s lehkým dotykem sudu a nazrálostí. Z nabídky se mi líbilo a nakupovali jsme vinařství Robert Schodl, Oppenauer nebo Taubenschuss. 

Takhle vypadá štěstí

Domů jsme si nakonec odvezli 6 "miminek" (u nás zdomácnělý výraz pro lahve vína), průměrná cena 200 Kč za láhev, skoro samý Veltlín a jeden fajn suchý Muškát žlutý. Kdyby podobné typy obchodů (na úrovni VOC, vinařských obcí..?) existovaly více i u nás, to by se to nakupovalo. Přeci jenom ne každý má vždy odvahu nebo vůli domluvit se s konkrétním vinařem/ vinaři na návštevě a tenhle koncept neználým, krátkodobým nebo líným návštěvníkům dost věcí ulehčuje.

A ten pocit, když si nosíte svůj speciální nákupní košík na láhve vína je k nezaplacení. Resp. nejlepší je, když celý košík zaplatí někdo jiný, třeba Vaše drahá polovička :) 

Otevřené sklepy v Hruškách 2015

Na Hrušky mám samé hezké vzpomínky, díky loňským otevřeným sklepům v Hruškách mám doma krásný dekanter a sommeliérské degustační skleničky. To bylo tak, prý když si koupím vinné želé od Marka Babisze (mimochodem super záležitost) a láhev vína od Vinařství Říha (taky nebyl problém), tak budu zařazena do soutěže a slosování právě o dekanter a skleničky, jenomže jsem se trochu zapovídala při koupi s Říhovými a málem losování prošvihla. Když se už tahal výherce, tak jsem musela zasáhnout, donutit losujícího vhodit i můj lístek do ošatky a celé to zopakovat. A hádejte, koho vytáhli napodruhé... Nicméně vtipnější je, že historie se opakuje a letos se stalo jedné slečně něco podobného. Jestli za to nakonec nemůže spíš organizace než drzé ukacené ženské :)

 

Kdo náhodou nezná, tak vinařskou obec Hrušky najdete pár kilometrů od Břeclavi v kraji Podluží, v tzv. „malovaném kraji“, název Podluží je prý podle stojatých vod (rybníků) zvaných „luže“. Celý kraj se vyznačuje úrodností, rovinami a poměrně velkým teplem. Jo a taky tam mají moc pěkné víno, vinařina stejně jako pohostinnost je tam zakořeněná, takže byť jsem na otevřené sklepy vyrážela sama, tak jsem se tam cítila jako ryba ve vodě, chcete-li ryba v luži :)

 

Většina vinařů z Hrušek vyrábí vína z místních vinic, celkem má obec něco přes 110 ha osázené plochy registrovaných vinic (informace od Richarda Tichého a od Pavla Jelena), mezi nejznámější tratě patří Písky (písečná, dobře záhřevná půda, dobrá pro červená vína), Podseky (vápenitá spraš, vododržné podloží, často starší keře, výborná plná a extraktivní vína) a největší, vysoko položené a poměrně vzdálené Hastrmany vzniklé sloučením více tratí (v různých vrstvách a pásech jsou promíchány písčité, hlinité a jílovité půdy na jílovém vododržném podloží, dává plná vína s pikantní kyselinou, vydařená jsou ale i místní červená vína). 

Vína z Hrušek prostě chutnají, jsou většinou fakt pikantní a kořenitá, často i u odrůd, kde byste to nečekali, mají pěkný čistý projev a hezkou veselou kyselinku. Z odrůd se mi nejvíc líbily burgundy - Rulandské bílé (Tichý ročník 2012) a Chardonnay (Vinařství Beneš ročník 2014, Vinařství Čapka loňský ročník 2013, Vinařství Doležal ročník 2013), jen Rulandské šedé mi prostě z ročníku 2014 nejede a ani v Hruškách jsem nic speciálního nenašla. Na druhou stranu pěkný byl Ryzlink rýnský (Tichý ročník 2010, Vinařství Doležal ročník 2013), u některých vinařů mu ale občas chyběla rýňáková elegance a švih. Vinařům se tam moc nechtějí dělat Ryzlinky vlašské (nazvala bych to pálavským komplexem), ale mě tam ty Vlašáky teda strašně chutnali, byť jim malinko chyběla pověstná mineralita, ale to není nutná podmínka (super byl ročník 2013 od Jiřího Šmeráka a ročník 2014 u Jaromíra Filipoviče).

Chladnou mě až na čestné výjimky nechávalo v obci hodně prosazované Veltlínské zelené (krásně kořenité a zábavné bylo u Václava Doskočila, vloni bylo super u Beneše). Hodně vinařů vyrábí Sauvignon, ale pro mne to víno bylo často hodně upečené a trochu unavené, bez jasného výrazu, chyběla mu čistota a svěžest (ocenit ale musím barikový Sauvignon u Vinařství Doležal, sud víno hezky zakulatil a dal mu jasný výraz). Pomalu se v Hruškách prosazují i novější odrůdy, Aurelius je jednou z vlajkových lodí Vinařství Beneš, ale nádherné byly taky starší ročníky u Richarda Tichého (2007 i 2012) ukazující na to, jakou krásnou hloubku a až aristokratický projev může se stárnutím Aurelius získat, škoda ho pít mladý! To se mi už dříve potvrdilo i u Vinařství Popela.

Narazila jsem tam několikrát na klarety (logicky právě z roku 2014) a teda musím říct, že to byla paráda a docela jsem koukala (miluju klarety z Frankovky z Vinařství u Nešporů). 

Z červených se mi hodně líbily kořenité Frankovky, s těmi snad nelze v Hruškách udělat chybu, stejně jako je super makový ale zábavný Cabernet Moravia (potkala jsem na sklepích několik amerických archeologů a shodli jsme se, že nejlépe Cabernet Moravia vystihuje veselý výraz “poppy wine“, jinak super bylo CM ročník 2012 u Bohumila Netopilíka a CM ročník 2014 u Vinařství Říha). Odrůda je tam ostatně skoro doma - Moravská Nová Ves jako původní vesnice je coby kamenem dohodil). Nádherný byl i barikový Merlot 2013 od Benešů, pro oblast absolutně netypické až královské víno s impozantními ale už hladkými tříslovinami. Fakt překvapení. 

Pěkně si v Hruškách umí poradit i se scelováním vín, hezké je Cuveé Rulandského šedého a bílého od Říhů ročník 2014, hezky vyzraje a projeví se i Cuveé od Beneše (RŠ + VZ + CH), a králem kupáže je Richard Tichý s jeho Cuveé Filip (5 odrůd Dunaj, Dornfelder, Neronet, Nitra + jedna se vždy mění). Byla jsem fakt nadšená, že jsem mohla zkusit ročníky 2011, 2009, 2007 a 2006, víno má exotický díky specifickým odrůdám východnější projev, je pěkně zemité, divoké s decentním ovocným projevem brusinek a lesního ovoce. Prostě mňam. 

Z trochu vzdálenější polohy (Josefov, Kukvičky) bylo krásné Sylvánské zelené ročník 2014 od Vinařství Čapka a fajn stále pěkně pitelný byl Cabernet Sauvignon z Turoldu od Marka Babisze, ročník 2008. Nebyl už tak bombastický a mladiství jako Cabernet Sauvignon ze stejného ročníku a polohy od Tanzbergu, ale jednalo se o důstojné, krásně strukturované víno.  

Jediné, co mi v Hruškách chybělo, byly nějaké bubliny, tedy šumivá vína, která si myslím, že by v Hruškách z některých odrůd byla hodně pěkná, právě díky svěžesti, pikantnosti a krásným kyselinkám. Snažila jsem se vyzvídat od vinařů, jestli by to nezkusili a ve vyzvídání budu pokračovat i za rok....páč bubliny, nebubliny, za rok jedu zas! :)