Burčák teče proudem, pár e-learningů a co se líbí na Pinterestu



Burčák je už všude, stejně jako tipy, jak poznat ten zaručeně nejlepší a návody kolikže ho máte vypít. Na Pálavském vinobraní jsem se bílým burčákem z cuveé Mullerky, Muškátu a Irsaie taky osvěžila. A byl krásně mléčný, osvěžující a ano, i docela živý. Stejně je to krásný výraz - Burčák. Ne nepodobný rakouskému názvu Sturm (Sturm=bouře), takže když byste se někdy zakoktali a říkali místo Burčák třeba Bouřák, tak chybu neuděláte. To Francouzi s doslova drsným a morousovitým Le Bourru už neodkazují na bouřící víno (a střeva?), možná i proto, že tohle hlavně bíle víno pijí často už ke konci fermentace. Taky se ho stejně jako Rakušané někdy odvažují dát do obchodů ve skle se speciálním propíchnutým korkem. A nebyli by to Fracouzi, kdyby neexistovali k párování doporučené tradiční pokrmy, třeba pečené kaštany nebo francuzské sýry. Uvidíme, kdy se i u nás začnou prosazovat více či méně tradiční pokrmy k burčáku po vzoru Svatomartinské husy. Za sebe můžu doporučit k párování cibulový koláč (obdobně jako v Rakousku) nebo grilovaný sýr.

 

Nedokážu se ubránit nesoudit podle burčáku nadcházející ročník, ale jsem optimista, a i přes menší komplikace vše zatím uzrálo a zraje v porovnání s 2014 pěkně, ale vyvarujme se předčasných soudů, že. Hezký sumář od vinařů z poloviny srpna najdete třeba na Podkorkem. Někdo se nyní bojí nízké kyselinky v bílých vínech, já se už docela těším na ta letošní červená, vloni to u mě z červených vyhrály Čechy, Morava je už zapomenuta :)

 

No a čekání na nadcházející ročník  lze zkrátit nějakými zábavným a nenáročným vzděláváním. Jako úplnému začátečníkovi se mi moc líbil na české reálie zaměřený základní e-learning od NVC sommelier junior (cena 250 Kč,  test po každé lekci a závěrečný test udržují v bdělosti), občas se mi v Praze stávalo, že se mě při čtení skript z tohoto kurzu cizí lidé ptali, co že to a je a že to chtějí taky. Pokud chcete zavítat za hranice, třeba do regionu Champagne, tak poměrně nové je školení na Champagne Campus (zdarma), pěkně interaktivně udělané a podle několika vstupních otázek testujících znalosti vám doporučí, na jaké úrovni začít. Na obdobné regionální úrovni a zdarma funguje i e-learning na Rhone Wines. Docela populární je online kurz od Open Wine University/ University of Burgundy právě o burgundských vínech (momentálně ale zřejmě není vypsaný), nicméně další obecnější kurzy na stené platformě budou následovat. A pokud si platíte za odběr Wine Spectator online, můžete využívat široké spektrum kurzů taky tam.

 

A na začátek týdne pár obrázkových vtípků od tvořivých vínomilců z Pinterestu. Materiálů na polepení takové menší vinotéky a vinárny (nebo bytu za předpokladu, že máte tolerantní spolubydlící) se dá v online vodách najít opravdu dost.

 



 

 

 



Žít víno podruhé a vyhlášení výsledků Top 77 vín

Brno jede. Vychvalovaného podniku Don Pintxos si všiml už i vševědoucí Forbes a zařadil ho na podnět čtenářů na seznam nejvíce povšimnutíhodných podniků na mapě Nadstandardní Česko. Pravda je, že je to jeden z mála podniků v ČR, který by kvalitou a úžasným personálem snesl srovnání s těmi nejlepšími portugalskými vinnými bary. Snad mi příští týden vyjde i návštěva dalšího slibného místa, a to Trapas baru.

Naštěstí mě Brno a obecně jižní Morava nenechala moc zahálet, takže jsem mohla vyrazit na Slavnostní vyhlášení už 17. ročníku Top 77 vín ČR. A dojmy? Nádherné prostory v Adam gallery,  reprezentativně působící akce, u které mi jen unikal systém výběru hodnocených vín, protože bych tam za sebe viděla i některá další slibná česká i moravská vinařství. Ale s fungováním soutěží, zatříděním vín nebo nákupem medailí, je to u nás těžké. U Top 77 se mi líbí oddělení bílých suchých a ostatních vín, přítomnost i opravdu malých vinařů a snaha o co největší nezávislost degustátorské komise. Nicméně právě to oddělení suchých vín a obecně zatřídění je pro mě trochu kamenem úrazu, ale o tom za chvíli. Hlavní cena za nejlepší kolekci vín šla docela oprávněně za Vinice Hnanice, jejich Veltlínské zelené 2014 jsem už chválila, a každý rok dělá vinařství velký pokrok, tak uvidíme, co bude za 2015. 

V Top 77 byl ale oceněný jako mimořádný (tj. min 88 bodů) jejich Ryzlink rýnský VOC Znojmo, 2014, což je určitě fajn, kdyby nevyhrál v kategorii suchých vín do 6 gr. cukru. Samotné vinařství ho ale s 7,9 gr cukru zatřiďuje na svých webových stránkách jako polosuchý (nicméně odkaz nějakou záhadou přestal fungovat, ehm, tak aspoň tu). No nic, 2 gramy sem, 2 gramy tam, ofiko může být suché i polosuché, po zběžném průzkumu to nebyl jediný případ, nemusím se ale hned na začátek v Brně uvést jako největší hnidopich, ale něco mi to připomíná...třeba to, jak česká Pálava jako zázrakem vyhrává zahraniční soutěže v kategorii suchých nearomatických odrůd :)

Musím přiznat, že jsem si chvíli výběrem některých vín nebyla úplně jistá, ale potom, co jsem měla šanci přechutnat tento víkend výběr vín v Národní soutěži vín z Mikulovské podoblasti, tak lze udělat jen jediný diplomatický závěr - ročník 2014 byl prostě těžký a čest těm, co se s ním důstojně poprali :) Pár tipů na bílá ale mám, červená ročníku 2014 jsem pravda moc nedávala.

Krásná vína mělo kromě Vinice Hnanice i Vinařství Plešinger, zejména jejich svěží a čistě udělaný Ryzlink vlašský, 2014 potěšil. Některé moc hezké kousky měla i Horákova farma, zejména pak Ryzlink rýnský 2014 nebo Chardonnay 2014, obé ofiko jako suché. Moc se mi líbila i dvě Rulandská bílá, řada Maidenburg ročník 2013 od Reistenu a od Vinofolu ročník 2014. Potěšilo umístění mého oblíbeného gastro Rulandského bílého od Vinařství Tichý z Hrušek, už se jedná ale přeci jen o ročník 2012, takže víno je trochu někde jinde. Z polosuhých a polosladkých byl fajn Ryzlink rýnský, Vinařství Lahofer, ročník 2013, na dračku šly a i mě docela oslovily všechny polosuché a polosladské Sauvignony, jak z Víno Blatel, tak opět z Vinařství Plešinger. 

Ze zahraničních pak nemůžu nezmínit krásná vína z australského Langmeil Winery z Barossa valley. Austrálii moc nemám napitou, ale tohle představovalo důstojný úvod včetně Orphan Bank Shirazu, ročník 2012, tzv. sirotčí víno údajně z keřů pocházejících z 19. století znovu zasazených do standardní vinice, kde ale prý působí trochu osamoceně. Výrazné už teď nádherně pitelné víno s jemnou nevtíravou ovocností a kořenito-zemitou dochutí. Bodově bych byla tak na 92b. Ještě asi o chlup víc ale sednul jejich Hangin Snake Shiraz Viogner (poměr asi cca 95% a 5%), opět ročník 2012, červené víno, kterému dodalo přidání osvědčeného Viogneru (aspoň Francouzi se tak tváří) na jiskře, svěžesti a komplexitě. Pro mě hodně netypické pití opět pouze s jemným ovocným projevem přecházejícím do bylinek a asi i do eukalyptu. Bodově bych tady dala klidně 93b. U obou už byl krásně elegantně a spíš nepovšimnutelně zapracovaný sud. Mno, on ten Nový svět už vlastně není až tak moc nový. To spíš u nás v ČR vždycky překvapíme nějakou "novinkou" :)

Bára se sice usmívá, ale při hodnocení byla přísnější než já.

 

Nic než víno (a národ) a degustace z Rheinhessen

Degustace vinařství Seehof z Westhofen z Rheinhessenu z poloviny srpna u CC víno, ze které jsem žel bohu ztratila při stěhování poznámky, pro mě byla kromě moc fajn vín užitečná i v jiném směru – uvědomila jsem si, jak jsou pro mě až na čestné výjimky ta vína krásně čitelná a jasně popsatelná. Až to byla u některých krapet nuda. Z paměti lovím, že se mi moc líbil hned první tvrdší a kamenitější vzorek Sylvánského zeleného, nazvala jsem ho interně „bručoun“ a koupilo své drahé polovičce.

 

Moc mě oslovilo i pěkně strukturované Rulandské bílé, které se asi vážně stává jednou z mých nejoblíbenějších bílých odrůd a samozřejmě nezklamal ani rýňák, vzorek z poloh  Morstein a hlavně vzorek z Vom Kalkstein, který byl i trochu komplexnější a hůře čitelný, tj. bavil mě a nutil mě přemýšlet o něco déle. Označila bych si tak degustaci jako „prostě Němec“. Stejně jako jsem si pomohla při popisu portugalských vín hlavními a samozřejmě nechutně zjednodušujícími povahovými rysy portugalských obyvatel, tak jsem si nějak automaticky promítla do vín z Rheinhessen německou preciznost, čistotu projevu (bez historických konotací) a snahu vytvořit kvalitní víno hraničící až s urputností, která je za tím trochu cítit. Nic jako takový aristokratický Francouz, kterému při výrobě občas něco ujede, ale který to dokáže výborně prodat a udělat z „nedostatků“ jasnou přednost. Prostě je v tom pár kapek hrdosti a přitažlivé arogance.

Takoví Američani a vína z Nového světa  mi taky sedí na to, co jsem kdy měla šanci v Americe vidět, tj. nabušenost a až křiklavě líbivý projev, hlavně se nedržet zpět. Zase trochu jiný, až vynucený druh sebevědomí. Prostě jaký kraj a klima, takoví lidé, výrobci, spotřebitelé a takové je pak i víno. A to mě přivádí k otázce, jací jsou podle Vás Češi a české víno, resp. Moraváci a moravské víno? Svérázní, kyselí, neorganizovaní nebo milí, skromní a trochu neprůrazní? Těžko soudit. Mám pocit, že jako česká společnost ještě nenašla směr, tak ho ještě úplně nenašlo české a moravské víno, ale budoucnost vypadá slibně. A rozmanitě. Není nad pořádné pravdoláskařské a sluníčkové vino :) 

Byť tato úvaha nemá pro světovou osvětu o moc větší hodnotu než zápisky Carrie Bradshaw o tom, jak spolu lidé spí v New Yorku, tak nejen mě přivádí k zamyšlení (například Jancis Robinson v The Oxford Companion to Wine  charakterizuje australské víno stejně jako Australany, tzn. otevřené, sebevědomé, přátelské). Kromě Čechů jsem ve svém přemýšlení asi úplně nenašla národ, který bych nedokázala ve spojení s vínem zaškatulkovat, takže zdar typicky českým vtíravým xenofóbním předsudkům.  

Pár kapek o Portugalsku a portugalských vínech

Vezměte archeologa lačného po hradech a vinného nadšence a pošlete je spolu do Portugalska. Na moře a koupačku pak skoro ani nedojde. Prostě dovolená ve stylu hrad nebo vinohrad. Na co ale došlo, bylo třeba mladé a svéhlavé Vinho Verde, šumivá a hluboká Raposeira, levné i drahé varianty Portského a nádherné údolí řeky Douro nebo návštěvy výborných vinných barů a specializovaných degustačních podniků představující hlavně turistům vína z konkrétních oblastí.

Portugalsko je země velikostí odpovídající ČR s obyvateli ne nepodobným Čechům, které od dalších jihoevropských národů odlišuje jistá vážnost, melancholie až smutek (říkejme tomu třeba nepřeložitelně "saudade") a k Čechům je pak ještě více přibližuje neuvěřitelná obliba vepřového masa, všeho sladkého a chleba. Svým způsobem se právě ta nepopsatelná melancholie a stesk po něčem, co už nepřijde nebo ani nikdy nepřišlo, projevuje i v portugalských vínech, která jsou často vážná, hluboká, bohatá, ale ne veselá. 

V podstatě jediné veselé víno jsme si vyrobili sami, když jsme naivně nechali několik dní v rozehřátém kufru auta Vinho Verde, které se nám rozkvasilo a i přes povylezlý korek jsme nakonec byli neuvěřitelně příjemně překvapeni mladičkým pitelným šumivým vínem v rozpuku. Portugalci se taky s vínem moc nemazlí, zejména na severu v Minho a Trás-Os-Montes využívají běžně vysoko se pnoucí révu na stínění cest nebo malých zahrádek se zeleninou, ze které následně vyrobí i docela kvalitní víno. 

Obdiv každopádně patří Portugalcům za to, jak se jim podařilo ze stolního vína, které se často ještě v 90. letech vůbec nelahvovalo a míchalo nesystematicky dohromady, udělat i pro turisty jasně srozumitelný artikl, který má duši, a to i přes více než 200 místních a pro cizince často úplně neznámých odrůd, nejednotné, svéhlavé označování kvality vín a široké spektrum regionů. Po 2 týdnech intenzivního ochutnávání musím říct, že mi k srdci přirostlo mladé Vinho Verde zejména z odrůdy Alvarinho nebo Loureiro od Ponte de Lima, z červených pak asi kromě odrůdy Baga z Bairrady nejde vyzdvihnout jen jednu odrůdu, protože červená vína vznikají až na výjimky (Baga, Cabernet Sauvignon, atd.) scelováním dvou a více odrůd. Do popředí se z červených v poslední době hodně tlačí Touriga Nacional, Touriga Franca nebo Tinta Roriz (aka Tempranillo), ze kterých se nevyrábí už pouze Portské. Zajímavá ale byla cuveé, kde vedle původní odrůdy byl třeba i Syrah nebo Merlot, o něco méně zajímavá pak byla cuveé s Cabernetem Sauvignon. 

Vína znalí portugalci Vám z regionů nejčastěji doporučí právě Bairradu s její "korunní" odrůdou Baga, která se v poslední době hodně skloňuje. Mně se líbila hodně řemeslná a precizně vyrobená vína z oblasti Douro, byť jim často chyběla svéráznost jiných oblastí a tzv. "něco navíc" (čest výjimkám, např. červenému z Quinta Dona Matilde 2010 nebo úžasné bílé Quinta da Pedra Escrita 2011). Červená vína z Dao byla hodně fajn, ale nejméně jsem jim rozuměla a potřebovala bych na ně čas, červené Alentejo mělo dost kyselinek, i když charakter mu nechyběl a červená vína kolem Lisabonu a Setubalu byla zajímavě minerální, ale často o chlup sladší než by se mi líbilo. Celkově ale Portugalci umí vyrobit zajímavá a pěkná vína, která se často těžko popisují a musí se k nim najít cesta stejně jako k duši Portugalska. Vína prostě mají svůj svérazný charakter, který stojí za to a byla by škoda, kdyby se vytratil jen kvůli žvatlání blogujících turistek, že jedno je kyselé a druhé zase moc sladké :)

krásné vyzrálé bílé s dotykem sudu, Bar The Wine Box, Porto

Turistické ale přesto fajn a stojící za návštěvu Porto Quevedo

Zpětně asi nejlepší Portské - Tawny, které jsme ochutnali, ročník 1996

Portskému od nejstarší společnosti Kopke (Němec) taky nešlo téměř nic vytknout

Kopke podruhé

Jedno z nejlepších a zároveň cenově opravdu dostupných vín, víno je ve vůni nasládlé s příjemnou stopou kouře ze sudu, v chuti je lesní ovoce, zemitost přecházející až do slana, na konci stopa bylinek a máty, Bacchus Vini, Porto

Posezení v Guimaraes

Vinný Bar Wine O´Clock, Guimaraes, všimněte si, že nemůže na etiketě chybět vepř

Ruby v Quinta do Tedo, Douro

Někteří účastníci zájezdu

Výborný nový vinný bar Troca Tintos v Obidosu

Vinho Verde, ze kterého se stalo šumivé víno

nejlepší adresa v Lisabonu, už od 50 centů za vzorek můžete ochutnat poměrně velké množství vín

heaven, I am in heaven, stále Wine Tasting Room

Enoteky v Portugalsku jedou

Winebar do Castelo v Lisabonu, tady si s Vámi rádi popovídají o všem, co se týká vína

   

Upocená rozlučková degustace Sauvignonů z Loiry

Jelikož mám ráda Sýrárnu, Jiřák a taky vína od George Hrona, tak jsem na degustaci Sauvignonů z Loiry prostě musela vyrazit i přes nelidská vedra a společensky téměř nepřijatelné množství potu, které jsem vylučovala. A vyplatilo se. Z asi nejdelší francouzské apelace táhnoucí se napříč snad 10 francouzskými departmenty od Orleans až k oceánu, jsme ochutnali fakt pěkná vína z 3 oblastí na východě (Touraine, Coteaux du Giennois a z profláklého Sancerre). Půda tu většinou bývá sprašová, vedle křemence nebo vápenité opuky občas najdete i obdobně jako v Chablis nějakého toho korýše. Kimeridžan prostě v Chablis nekončí.

Výběr vín ukázal, jak hezky se dá se Sauvignony hrát a jak jsou pěkně tvárné, když vinař umí. Ne, že by Sauvignon byl vyloženě vyzyvatelem Chardonnay (které se mimochodem do Loiry taky cpe a chce dělat společnost Sauvignonům, Cheninům, Melonům de Bourgogne nebo červeným Cabernetům Franc), ale právě ze Sauvignonů se dá při troše umu a štěstí na ročník dostat mnohem víc než jen snadno rozpoznatelné rybízové nebo hluchavkové tóny (nic proti nim). Když jsme u těch Sauvignonů, tak větší hloubku, eleganci a charakter než většina Sauvignonů bílých měl před poměrně dávnou dobou v Bokovce koštovaný Sauvignon šedý od Jožky Valihracha, ročník 2011, krásná věc, která uvízla v paměti a zase bych zkusila. 

Ale teď už fakt do Francie, k  vínům, která ukázala jak rozmanité, hravé a zároveň docela elegantní jsou Sauvignony z Loiry. Z té základnější řady se mi líbilo Prestige d´Octavie z Domaine de Octavie, Touraine, 2013, nekomplikované,  květinově vonící víno s jemnou stopou peckovin a rybízového listu, ozdobila ho pěkná hodně pronikavá kyselinka, 81b. Fajn, ale zejména ve vůni hodně intenzivní a alkoholové bylo Domaine de Montbenoit z Coteaux du Giennois, opět 2013. V chuti bylo ale už víno sympatické a zakulacené, pod intenzivním alkoholem rafinovaně schovaný Sauvignon, 82b. Nejvíc mě ale z těch "základnějších" vín oslovilo Terre de Silex od Clementa a Floriana Berthiera, 2013 odkazující se v názvu na místní terroir (křemen, pazourek), lehoučká vůně, žluté ovoce, nedozrála broskev až  grep, v chuti příjemně lehké, vsugerovali se mi tam podle názvu ty kameny namíchané s ovocem, každopádně se to namíchalo parádně, 85b.

Stejně jako mne moc neoslovilo základní víno od malého vinaře Vincenta Gralla ze Sancerre, tak o to víc mne nadchly jeho vyšší řady z vinice La Manoir. Ročník 2013 z Le Manoir dával jasně tušit sud, což dalo vínu hezkou sladkou kulatost, ve které probleskovalo pěkně ovoce, zábavně na sebe sud a ovoce narážely, ještě bych jim dala tak rok, ale už teď mě to nenechalo chladnou (no jo, to jsou ty mé věčné ódy na barikový Sauvignon), 85b. Ročník 2011 z Le Manoir byl už pěkně uleželý a nazrálý, zase se sudem, trochu mě zahřál alkohol (jako by toho vedra nebylo už tak dost), víno bylo výrazné ale hezky charakterní, 82b.  

Trochu stranou toho všeho stálo Domaine La Clef du Récit a Anthony Girard, Sancerre, 2014. Nefiltrované, pronikavé víno, s dotykem kouře a typického jablíčka (autentický projev nezapřelo), ještě mladé a řízné, ale bude fajn, 83b. Fajn bylo i Domain Morin, Sancerre, 2011, trochu starší vzorek navíc ze starých keřů s krásnou etiketou, víno bylo hezky pevné, intenzivní, „šutrové“ (no jo, ty poznámky v telefonu nestojí za moc :)), nazrálé, ale sud tomu dal pěkný rozměr a hezky to učesal, 82b.

A nakonec to nejlepší, Domaine André Vatan, Saint Francois, Sancerre, 2012, dráždivé víno kombinující pěkně sud a slanost, krásně poskládalo dohromady všechny výrazné prvky, na které jsem ve vínech ten večer narazila (nasládlý sud, mineralita, kouř, ovoce) a vytvořilo bohatou a harmonickou kombinaci (v poznámkách mám „líbí, líbí“), 88b

Zdatně mu sekundovalo i Domaine Serge Laloue s jejich "sprostým" Le Cul de Beaujeu, Sancerre, 2012, hodně výrazně vystupovaly kvasnice, ale moc to vínu slušelo, a dávalo mu to charakterní hloubku, Sauvignon se s tím (stejně jako se všemi dalšími výrobními styly) prostě pěkně popral, 84b

Otevřená z francouzské návštěvy zůstala ještě dvě červená, na mne kyselejší vína, zejména Pinot Noir od Christiana Briarda z Coteaux Champenois, 2009 bylo drsnější pití. Rozhodně nebylo špatné, ale ať mi nikdo neříká, že česká/ moravská červená jsou kyselá. Těmito kyselejšími kalichy jsme teda s Luckou uzavřely sérii pražských degustací. Spolu jsme ji začaly a nyní taky více méně důstojně ukončily (pokud nepočítáme litry potu, vypití všeho, co tam bylo, a prohlášení „vždyť nás to ani nemůže opít, to všechno určitě vypotíme“).

Tak a od září už bude Brno.   

Jak se ze mě Národní vinařské centrum pokusilo udělat sommeliera

Stojí za tím loňský dárek k narozeninám, prý kurz o víně dle vlastního výběru (už začínalo být jasné, že mě to pití jen tak nepustí). A tak po krátkém průzkumu trhu, který se navíc stále rozšiřuje všemi možnými směry, padla volba na kurz Sommelier junior od Národního vinařského centra ve Valticích, tedy v hlavním městě vína (které ale na první pohled trochu ovládá Ing. Jiří Kopeček :)). Proč zrovna tenhle kurz? Moc se mi u NVC líbil Úvod do degustace vína, u Sommeliera juniora byla moc fajn i před-příprava v podobě e-learningu a taky jsem nechtěla finančně vysát milého darujícího, takže byla důležitá i cena.

Stálo to pár dlouhých večerů při e-learningu a testech, 2 dny strávené ve Valticích, nepočítaně sklenic vína a na konci jsem ze dveří valtického zámku vyšla fakt o něco chytřejší. Pár otazníků mi ale stejně zůstalo v hlavě (např. proč si většina odborníků dělá srandu z biodynamiky, které soli organických kyselin můžou za tu oblíbenou slanost ve víně nebo proč jsem měla pocit, že nám občas přehodili některé dvojice vzorků vín). 

A největší lekce asi nastala v případě docenta Balíka, aneb i mistr se může utnout, když mu do dvou sklenic obsluhující slečna nalije totožné vzorky a on nám zarytě trvdí, že každé víno je jiné. No jo, trojúhelníkový test u vína není žádná sranda, to víme a psal to i pan Cuketka. Stejně tak když se podařilo prohodit ledové a biodynamické víno, tak taky nějak neštimovalo, kolik že v tom biodynamickém víně může být cukru :)) 

I přes to byly obě části kurzu, jak první den teoretická s docentem Balíkem, tak praktická se sommelierem Liborem Nazarčukem, fakt zajímavé a nabité informacemi. A to jak pro mě jako nadšeného laika (takových nás tam mimochodem bylo tak 50%), tak prý i pro pracovníky ve vinařství a gastronomii, kteří tvořili druhou polovinu. Z první teoretické části za mě jasně nejpřínosnější chemické složení vína, o kterém vím buřt, hodně mě "baví" i vady a nemoci vín (mimochodem v rodinném sklepě mám vzorek mající sirku a řádnou porci zkažených vajec, téměř nadlidskou dávku síry a nyní se přidala i oxidace - můj první výtvor ne nepodobný procesu výroby drahého Burgundského? ve videu z Black books níže). 

Nácvik praktického servisu vín pro mě byl trochu stresující, jelikož jsem střevo a jak pozorní čtenáři ví, tak jsem zlomila korek. A taky sada vůní Le Nez du Vin mi dala pořádně zabrat, většinou dokážu zařadit vůni jako ovocnou, květinovou nebo bylinkovou, ale chtít po mě poznat kdouli, zvlášť když jsem tam jasně viděla švestku, je prostě moc. Tak jako mi to nejde, tak mě to zároveň i baví, proto si vůně možná někdy i půjčím v NVC a zkusím dát těm kdoulím ještě šanci. 

Byť začínám být pomalu znepokojena svoji zmlsaností a tím, jak pro mě některá domácí vína přestávají být zajímavá, tak bych chtěla vypíchnout pár moc zajímavých věcí, které jsem během těch dvou dnů ochutnala - spolu s dalšími cca 40 (?) vzorky.

Vinařství Chrámce, Ryzlink rýnský + Müller Thurgau, košer 2011, lehce sud, krásně plné víno zároveň trochu provokující určitou lehkonohou svěžestí příznačnou pro Čechy, krásná kombinace sladšího koření a slanosti, mňam

Vinice Hnanice, Veltlínské zelené, Vrbovec, trať Šác, 2014, VOC, nádherný výrazně ovocný a pepřový Veltlín, nechyběla mu svěžest a švih, není moc elegantní, ale to vůbec nevadí, ve vinařství se zlepšují neuvěřitelnou rychlostí, jsem zvědavá, co ještě ukáží

Zajímavý nakažlivě pitelný byl Sekt Karlštejn z Ryzlinku rýnského z VSV Karlštejn, líbila se i Malverina od Michlovského, v BIO režimu, ročník 2013. Nadchnul a potenciál barikového Sauvignonu ukázal krásný Sauvignon od Vinařství Dwořáček, ročník 2011, moc příjemná záležitost, která potvrdila slova docenta Balíka a ukázala, jak hezky se může lehce vanilkový sud doplnit s broskví v Sauvignonu (když ten majstrštyk hodně zjednodušíme :). Pěkně čistě udělaný byl i Sauvignon z Nového Přerova od Michlovského, 2013, ukazující všechny odrůdové znaky, které by měl Sauvignon mít (ale zase malinko nuda). Trochu víc bych chtěla ochutnat od Jindřicha Kadrnky a jeho vinařství v Březí (toho času i hlavní vinohradník ve Volaříkovi, rozhovor hír), protože ten sladký Ryzlink vlašský, co jsem zkusila, nebyl vůbec ale vůbec špatný.

Co se kurzů týče, tak si asi budu život ochytřovat i nadále (nejen kvůli těm ego masírujícím diplomům) a vypadá to, že půjdu spíše degustační cestou. Nějak mi ty trojúhelníkové testy a senzorické paměti nedají spát, zato zlomených korků a drobných zranění od sommelierského nože už bylo myslím dost.

Degustace na Karláku a degustační poznámky

Kdo by řekl, kolik sebou ochutnávání a láska k vínu nese dilemat. Tak například polykat nebo vyplivovat (jak moc bych chtěla napsat nějakou dvojsmyslnou roztomilost, ale neodradím slušné čtenáře už první větou),  nebo je možné shrnout a "nacpat" výjimečné víno do několika degustačních poznámek (u některých průměrných vín, je to vlastně ale bohužel docela snadné) a jak by pak takové poznámky a hodnocení měli vypadat? 

Je pravda, že některá vína do zatím úzkého schématu v mé hlavě nemůžu narvat, což většinou značí něco mimořádného. Jako nedávno, kdy jsem otevřela Cabernet Franc od Jožky Valihracha, Krumvíř, Sklenářová hora, ročník 2007 - z degustačních poznámek nemám ani čárku (něco o jeho starším bratříčku ale najdete na Jižním Svahu), prostě jsem se nechala v tu chvíli unášet "světovostí" toho vína, které až křiklavě přesahuje české hranice. Když se pokusím o popis - oslovila mne krásná kombinace peckovitého drobného ovoce, čokolády a tabáku, s nervózní svíravostí a pomíjivým dotekem sudu. Bodově? Pfff, 93? 95? To víno se se systémem bodováním míjí, těžko soudit. 

Byť se snažím jako královna chaosu vnést do svých degustačních poznámek právě bodováním řád a vytvořit si tak nějaký systém, tak stejně při hodně velkých akcích, jako například sklepy v Hruškách sklouznu k "fajfkovému" nebo "plusíkovému" systému (jedna až tři fajfky/ plusíky, když je víno hodně dobré, tak ještě vykřičník). Kam se hrabou všechny hořčinky, chlebovinky a kapriciózní projevy. Nejsem v tom ale sama, zrovna v Hruškách jsem narazila na pána bodujícího od 1 do 10, nicméně výjimečné víno, co si chtěl koupit bylo označeno číslem 11. A záhada hodná Sherlocka byla občas se v jeho poznámkách vyskytující 12-tka. 

No a jelikož jsem minulý týden vytáhla své milé kolegy z výzkumu trhu na letní degustaci Šumivých a Rosé vín do Vinného klubu Karlák, tak jsem taky chtěla jako správný výzkumník sledovat jejich systém hodnocení. Někdo přejal dost varinantní 100-bodový systém (je vlastně pravda, že současný systém už nebývá doopravdy 100 bodový jako spíš 70 - 95 bodový, když je víno pod 70, tak má často nějakou vadu a stejně se nehodnotí). Někdo si osvojil umělecké smajlíky/ mračíky, někdo kroužkování a škrtání jak v testu. Kvalita vín na degustaci byla různá, takže spektrum hodnocení se tady dalo docela rozšířit. Velká část vín pocházela ze sortimentu Vinařství Na Soutoku, které nakupuje hrozny po celé Moravě a kolísavá kvalita vín se v tom hodně odrážela. Pár lahví ale uvízlo v paměti. 

Na začátek nekomplikované hodně jemné, mirabelko-meruňkové a lehce minerální Poysecco (styl alá Prosecco z Poysdorfu z Rakouska), od vinařství Werner Hauser hospodařící již 16. generaci, vyrobené z Mülleru Thurgau a Muškátu žlutého. Byť jsem mu nedala zdaleka nejvyšší hodnocení, tak uvízlo v paměti a vyhrálo mezi účastníky celou degustaci, nedívím se, pilo se fakt samo. 80b 

Dál byly fajn vína z Vinařství Na Soutoku, nejdříve čistě udělané a harmonické (mimochodem ve vinařství se o tu vyváženost cukru a kyselin hodně starají) Rulandské modré blonde (klaret), Vracov, Jižní hora, 2014, peckovině ovocné a aromatické víno s pěknou hořčinkou na konci, 83b. Trochu rozpory budilo dle sommeliéra Jana Martínka provazejícího a úspěšně kočírujícího dav celý večer spíš "chlapské" Rosé Cabernet Moravia, Vrbice, trať Krátký, 2014, fakt drsnější víno, u kterého je jasně poznat, že hrozny nedozrály dle očekávání a ve kterém se projevovala hodně tráva, kopřiva a červená mletá paprika (alá Sauvignon nebo spíš rakouský Schilcher). I přes to mě bavilo i s jeho hodně přísnou dochutí, byť bych ho nevypila moc, 82b.  

Úplně odlišné Rosé bylo nabídnuto od velkoproducenta z Argentiny, Michela Torina, Malbec Rosé z oblasti Salta, vinice Cafayate, 2011, kde hrozny údajně zrají v nadmořské výšce kolem 2 000 m.n.m. (!). Vůně i chuť v harmonii, cítíte maliny, jahodový kompot, v chuti je hodně pevně stavěné s dobrou strukturou a lehčím kořením na konci. Oslovilo. 83b  

Níže nekvalitně zvěčněnému osazenstvu děkuji za společnost a nebojte, až sem začne chodit víc lidí, tak budete slavný a lidi vás začnou poznávat na ulicích :)